Dnešní den jsme zvolili jako odpočinkový, koneckonců, je víkend. Po napůl probdělé noci mi to přišlo celkem vhod.
Dopoledne jsme věnovali restům, jako je volná hra, doplnění věcí do školy, zpracování fotek ze včerejška, vyprání prádla (protože se zítra chystáme do dalšího ubytování, kde pračka není) a vrhla jsem se i na práci. Počasí nám v odpočinkovém dnu přálo, protože se mraky po nebi honily jako o život a chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi pršelo. Aneb odpověď na otázku, co kluci dělají, když pracuju.
Na oběd nám to vyšlo tak akorát, protože bylo chvilku slunečno a my si tak mohli dát oběd hezky venku. Kuba pár minut před dokončením jídla usnul, probdělá noc se zřejmě podepsala i na něm.
Odpoledne jsem samozřejmě s napjetím sledovala výsledky voleb (a čekala, než mi dopere pračka), takže než jsme se vykopali ven, chvilku to trvalo. Každé mé rozhodnutí "tak teď už jdeme" mi počasí oplatilo řádnou sprškou z nebes, takže se čas našeho odchodu stále odsouval dál a dál, až jsem měla strach, zda k němu skutečně dojde.
Nakonec jsme ale vyšli a znovu se ukázalo, že když někam jedete s dětma, nejlepší výlety jsou ty, kde prakticky nemáte cíl. Nejen, že nám to počasí, které se sice střídalo v rychlém tempu, nabízelo krásné pohledy, ale také jsme měli šanci vidět další duhu (byť tedy jen na pár sekund, protože zase rychle zmizela).
Po cestě jsme zas viděli obří aloe i s "květy", které spíš vypadají jako stromy.
Kluci nejprve objevili, jak jsou kaktusy šťavnaté, a že když do nich chvíli bušíte, vytéká z nich zelená šťáva. To byla velká zábava, a zhruba tak polovinu kaktusové flory po cestě zničili kameny.
Pak ale zjistili, že místní zem obsahuje nespočetné množství pokladů a začali si hrát na vetešníky. Kuba měl dobré oko a našel modrý plastový balonek, Vojta se Standou byli zaujati harampádím typu starého drátu, nejrůznějších gumových trubek, papírového letáku... U odhozených petek a plechovek už jsem je musela trochu brzdit.
Já jsem nahlížela lidem do zahrádek. Přemýšlela jsem, jak zdejší lidé žijí, jestli si tady v tom suchém (pravda, dnes tedy suchém opravdu ne) podnebí zvládají něco vůbec vypěstovat anebo vše musí dovážet z kontinentu, návštěva obchodů na mě totiž působila dojmem, že místní jsou hlavně banány a některé ovoce nebo rajčata, ale zbytek je především z pevniny - místní totiž označují lokální zboží celkem důsledně, že je "kanárské" anebo ze Španělska.
Kromě mnoha olivových stromů byly k vidění i vinice (kousek od nás je přímo vinařství), je tu hromada farem se zvířaty (nejvíce kozy), sem tam k zahlédnutí fíkovníky, ale jak jsme šli dále, byly k vidění i zoraná políčka (se zavedeným zavlažováním). Šli jsme také kolem jednoho sadu, kde z plotu nad silnicí vykukoval mandarinkovník, ten jsme viděli všichni naživo úplně poprvé.
Podařilo se nám najít i dětské hřiště, o kterém se zmiňovala naše hostitelka den předtím, když jsme mířili do Cocodrilla, ale nebyl už úplně elán jít ještě dál.
Standa po cestě zjistil, že kulomet je vlastně zadkomet, protože culo je španělsky zadek. Myslím, že by to nebyl špatný námět na knihu.
Výklenek lákal na cestě tam i na cestě zpátky.
A jak se Kubíček nesl celou cestu tam, tak půlku cesty zpátky běžel (a druhou naříkal, že UŽ chce být doma, že je to nuda).
