Budíček ráno v 6 hodin, nachystat svačinku a hurá do akce.
Nejprve jsme jeli na hlavní nádraží směr vlak do Vídně. Na začátku bylo velké nadšení, touha hrát si s novými hrami a velká potřeba jídla. Zpoždnění 5 minut, pohoda.
Ve Vídni jsme přestupovali na druhý vlak směr na letiště. Zorientovala jsem se docela rychle, přesunuli jsme se z nástupiště 8 na 10 a zaparkovali jsme to u vozíčkářů asi na 20 min cesty.
Kufr vážil 21,2 kg a nechali nám to v pohodě, takže hurá na kontrolu.
Naskládat všechna naše příruční zavazadla, oblečení a elektroniku zvlášť na tácy, to bylo tak na 8 kousků. Když jsme procházeli pípačem, Standík byl červený, takže si zasloužil osobní prohlídku pod mým dozorem, byl celkem vyjukaný. Po prohlídce se paní kontrolorce nelíbil jeho batoh, školní nůžky neprošly. Úschova by prý stále 15 euro, tak jsme se s nimi rozloučili. Jsme uvnitř!
Kluky okamžitě přitáhla letadla jako magnety. Standa už letěl 3x, ale Vojta s Kubou ještě nikdy. Vypadalo to nadějně, že je to zabaví, ale ukázalo se, že ne. Čekali jsme celkem dlouho, tak jsem začala zjišťovat, co a jak, a náš let měl hlášeno 25 minut zpoždění. Přišla lehká panika, v Madridu máme 2:15 h do dalšího letu, kdy to není let navazující, je tedy potřeba vyzvednout zavazadlo, znovu odbavení, znovu letištní kontrola... Nakonec měl let zpoždění celých 50 minut, to už kluky instruuju, že až doletíme, budeme běžet, abychom všechno stihli.
Přijíždějící letadlo i rukáv je fascinuje, tak se zařazujeme k frontě až poté, co se rukáv přicucne. Zvládli jsme vidět i jak zacházejí s kufry a jak náš kufr putuje do letadla. Nastoupíme hladce, a pak zas přichází nervozita, trvá, než si všichni sednou a kluky to nebaví.
Vzlétli jsme v pohodě. Vojta měl vedle sebe pána, kterého okouzlil svým šarmem, a celou cestu ho dopoval svýma brambůrkama (jak to zbystřili i další dva, postupně se u něj střídali). Pán mluvil zvláštním způsobem slovensky, tak jsem se ptala, odkud je. Tak je to Kolombijec, který žije na Slovensku (a letí z Vídně do Madridu, why not) a jmenuje se Sebastian. S klukama se druhou půlku cesty učí nová česká slovíčka a dělají mega kraviny. Kuba to zalomí na mém klíně.
Před přistáním nám se Standíkem začíná hučet v uších, a buzení Kuby, aby si sednul a abych ho mohla připoutat, neproběhlo zrovna hladce - hrozně ho štve pás a řve na celé letadlo. Dávám si ho na klín a modlím se, ať s tím letušky nemají problém. To ho naštěstí uklidní, takže přílet je v pohodě.
V letištní hale se ještě bavíme s Češkou, která zřejmě cestuje stejně jako my, ale nemusí pro zavazadlo, tak jí říkám, ať let kdyžtak pozdrží. Na letišti kluky fascinuje pás na zavazadla, byla jsem překvapená, jak rychle doputovaly, zřejmě si mákli, když jsme měli zpoždění.
Vedle zavazadel je hned prostor na letištní kontrolu, říkám si, super, zkrátíme si cestu. Paní načte naše letenky, jdu ke kontrole - a dojde mi, že vlastně nemám odbavený ten kufr. Tak nás posílá nahoru, že si to kolečko prostě musíme projít od nuly.
Běžíme nahoru, kufr je odbavený za chvilku, běžíme na kontrolu, a tam chci načíst letenky - a ouha. Tím, že jsme je načetli dole, nám svítí červěně. Takže musíme stranou, znovu ukázat občanky, všechno trvá a já jsem lehce nervózní.
Kontrola tentokrát bez osobní prohlídky, všechno rychle pobalíme a běžíme, brána je samozřejmě zase na druhé straně. Zastavujeme se ještě na záchodě, chci na cestu natočit vodu a všem se nám chce na záchod. Vedle záchodů je automat na kafe, říkám si super, stihnu ještě kafe - jenže to na mě hází španělské hlášky, nám ubíhá čas, a když zaplatím, má s něčím problém. Kouknu na hodiny, u gate jsme měli být před 4 minutami, tak kašlu na kafe a běžíme. Poprvé v životě jsem šla na Last Call, před námi nikdo, za námi doběhla poslední paní. Češka stojí kousek před námi a vzkazuje, že letuškám říkala, že přijdeme. Tak aspoň jsme nečekali, než se všichni usadí :)
V letadle děláme škatulata, protože nám nevyšly místa vedle sebe, místa u okýnka zase nemáme, takže Vojta s Kubou současně řvou na celé letadlo v době, kdy už máme být připoutaní a už se chystá počáteční instruktáž. Snažím se respektujícím přístupem a s láskou vysvětlit, že u okýnka nikde volno není :D Diplomacii jsem zvládla na jedničku. Češka hned sedí za námi, a když její kolegyně u okýnka kamsi odejde, Vojta nepromarní situaci a okamžitě si na místo sedá - čímž vyzve k akci Češku, a celou dobu si povídají, blbnou, Kuba se na svém místě pořád otáčí a taky interaguje. Pak přijde jedna Španělka, že by si chtěla lehnout, jestli bychom jí uvolnili dvě sedadla, takže Standa sedá z druhé strany vedle Češky a my se pak celou dobu bavíme.
Cesta už je mega dlouhá, kluky to nebaví, a mně teprve nahoře dochází, že čas příletu už je čas místní, takže let netrvá jen 2 hodiny, ale 3. Nejprve se začnou zavírat oči Vojtovi, pak Standovi. Letadlo přistává, kluci spí, takže je budím, Vojta jde zase do ofenzívy, nechce si obouvat boty, oblíkat mikinu, nechce vystupovat... Odcházíme poslední a se řevem, táhnu ho po schůdcích z letadla.
Vyzvedáváme kufr, zjišťuju, že nám ho praskli. Nedivím se, když jsem viděla, jak s nimi hází, není to žádná urban legend, ale smutný fakt :(
Vyřídila jsem papíry od auta, ale kluci mají hlad, celé odpoledne jsem slyšela jen "Já mám hlad." a v Madridu jsme nestihli žádné jídlo, tak hledám, co by se dalo sníst. Vedle je otevřené bistro, nic se klukům nelíbí, nakonec si vyberou Caesar salát a něco málo sní. Přejdeme zas přes celé letiště, dolů na parkoviště, a v kanceláři TopCaru nikdo není. Mají zavírat ve 20:00 a je 19:51, tak lehce panikařím, volám na jejich linku, a než se proklikám k operátorovi, jde paní zeshora. Tak mi klíče zařídí, autosedačky naštěstí taky. Instalace sedačky se podaří, mi chvíli trvá, než se v autě zorientuju, parkovací senzory fakt chybí, takže Standík vzadu hlásí, kolik mám místa :D Navigace funguje, jedeme za ubytováním.
V mobilu mám asi 5 % baterky, takže se modlím, aby baterka vydržela, pro jistotu ještě Standovi hlásím PIN ke klíčům, aby si ho zapamatoval. Místo k zaparkování najít je téměř nemožné, parkujeme o kousek dál. Na 33 jsou za dveřma nějací lidé, tak kontroluju mapu, naštěstí je ještě jeden vchod vedle. Pin venku funguje, vystoupáme do druhého patra bez výtahu, tam pin taky dáme, jupí! Mobil umře v okamžiku, kdy vstoupíme dovnitř. Dneska nám čas hraje pro nás :)
Zkoriguju děti do postele, a dochází mi, že ranní stand-up na 8 bude už v 7, takže jdu taky hned spát. Zvládli jsme to.