Den pátý - El Bufadero, Pico de Bandama a Sardina del Norte

Včerejší večer nám neskončil zrovna přívětivě, poté, co jsem se zaradovala, že mám vypráno, si jeden z mých synů zvládl prdnout do trenek a posléze do pyžámka, a druhý z mých synů si v noci počůrat pyžámko. Ještě tak vychytrale, že sotva jsem si o půl jedné po plánování cest šla lehnout, do minuty byl řev, takže opět kvalitní a dlouhý spánek přede mnou.

Ráno mi balení trvalo déle než posledně. Vařila jsem oběd na cestu, sklízela vyprané prádlo, myla si vlasy, balila všechno jídlo, všechny věci, umývala nádobí... a tentokrát jsem k tomu ani nepracovala a stejně to zabralo více než 2 hodiny. V momentě, kdy jsem chtěla začít nosit věci do auta, přišel liják. Naštěstí byla paní domácí velice milá - a já měla časovou rezervu půl hodiny -, takže jsme mohli počkat, až se to nejhorší přežene a donést věci v suchu. Paní domácí nám ještě radila, ať se určitě zajedeme podívat i na další ostrovy, a že se můžeme k nim zase vrátit v březnu, tak jsem říkala, že to už tady bohužel nebudem, ale na tohle místo bych klidně jela znova, bylo to tam fakt příjemné.

Sotva jsme vyjeli z ubytování, mraků ubývalo, až jsem si říkala, že to není možné, že pršelo bez tak jen nad námi. Prvním cílem naší dnešní delší cesty bylo El Bufadero. Jsou to takové dvě hluboké díry, které byly vytvořeny sopečnou činností, do kterých proudí voda z moře. Když se tak díváte na takovýhle úkaz, říkáte si, jakou má ta příroda sílu. (Dnes padla otázka, co je to ta příroda.)

Byla jsem ráda, že jsem si před výpravou něco málo o tomto místu četla, a že tam byl popis otce nějaké rodiny, jak stáli blízko jedné z děr, a smetla je obrovská vlna, až byli celí pod vodou, takže jsem s klukama dodržovala dostatečný odstup. Tohoto pána to samozřejmě ošplíchlo, ale naštěstí se mu nic nestalo, pár lidí to tam už setlo nadobro. 

Kluky na tomto místě nejvíce zaujaly obroušené úlomky skla. Kam se hrabou vlny, to se nedá srovnávat. Rozbijte flašku, obrouste střepům hrany a děti mají na světě poklad. 

A z nádherného slunného pobřeží zpátky do zamračeného vnitrozemí. Chceš-li člověka naučit trpělivosti, dej mu pár dětí a vyšli ho s nimi na výlet. Výstup na Pico de Bandama měl délku 900 m a i během této kraťoučké cesty zvládli kluci zastavovat co 5 m (nekecám, to fakt není metafora!) a zkoumat každý klacek, každou květinu, každý kopec, každý kámen.

Tak jsem se jala zkoumat místní floru taky.

 

Kluci objevili, že jedna žlutá kytička parádně barví ruce...

 

Nahoře je pak výhled na Bandamu vůbec netankoval. Mě teda docela dost :) A vlastně mi nevadilo, že si kluci nahoře tak dlouho hráli, protože já se nekonečněkrát kochala.

¨

 

Jejich klackohraní zaujalo jednoho pána na tolik, že vyzval kluky na souboj.

Bylo úžasné vidět, jak se liší počasí na různých částech ostrova, jen škoda, že si furt vybíráme tu zamračenou část :)

Zeshora jsme hezky viděli na naše zaparkované auto.

Škoda, že místní restaurace byla zavřená, kafe by bodlo. Tak nějak mi nedošlo, že je tu vlastně neděle a v neděli no trabajar.

Dál jsme pokračovali k místu našeho ubytování. Musím říct, že po týdnu, co jsem skoro neřídila, jsem se na delší cestu vyloženě těšila a dost jsem si to užívala, obzvlášť přejezdy po vysokých mostech propojených s tunely. Čím blíž jsme byli cíli, tím více jsme viděli banánových plantáží, tady to jede opravdu ve velkém, pár jich bylo otevřených, ale většina byla schovaná pod fóliovníky. 

Při dojezdu k našemu cíli jsme se dostali do zajímavé uličky, takovýhle sklon jsem asi ještě nezažila, bylo to trošku děsivé, jak člověk nevidí, kam jede :)

 

Dorazili jsme k ubytování už ve čtyři, já ale našemu panu domácímu psala, že dorazíme v šest - myslela jsem si, že zvládneme ještě nějakou koupačku, když jsem v poledne viděla to slunko. Odpoledne ale mraky přešly i za náma na sever, a moc to nevypadalo. 

Vojtu s Kubou na ulici zaujaly čtyři kočky, takže měli o zábavu postaráno, Standa v autě spal, takže po probuzení s ním úplně nebyla řeč. Prošli jsme se kousek dál k palmám, kde jsem našla volně pobíhající slepici s třemi kuřátky.

Pak jsem velice nespolupracující človíčky vzala na cestu za oceánem. Vůbec se jim nechtělo, tvářili se dost nepřívětivě i když jsme dorazili k vodě. Když jsem si ale sundala boty a procházela se po písku a ve vodě, nakonec neodolali a zkusili to taky. 

Začali zlehounka jen s vyhrnutými tepláky...

Až byli postupně čím dál víc mokří...

A skončili jen v trenkách :)

Vypadalo to úplně idylicky, děti dovádějící ve vlnách, svítící sluníčko, sem tam zahalené trochou mračen. Blížila se ale šestá hodina, a tak jsem sbírala suché oblečení a instruovala kluky rychle do něho obléct.

Nedařilo se mi na ty Vojtovy mokré, pískem obalené nožičky narvat ponožky a boty, tak jsem mu říkala, ať jde na boso (jako já). Během oblékání jsem si všimla, že nemáme Kubu. Rozhlédnu se po písku, nic, rozhlédnu se po cestičce, nic, rozhlédnu se po schodech nahoru, nikde nikdo. Volám, začíná mě chytat nervozita, lidi se tváří, jako že nikoho neviděli... Tak běžím pod schody, jestli nezapadl někde do vody, nikde nic, až najednou vykoukne vysmátá hlavička nahoře nad schody spolu s pánem, který na mě mává. Super, že se nám už první človíček ztratil, když tu nejsme ještě ani týden.

V ten moment začíná pršet. Žádná sem tam kapka, pořádný slejvák. Vojta řve, že je mu zima, takže mu nad schodama pod mini palmičkou nasazuju ponožky a boty, já to vzdávám a jdu na boso. Kuba řve, že mokne. Perfektní závěr idylického momentu :) Naštěstí to máme k ubytování celkem kousek a už na mě volá paní "Martina?", takže ještě za mokra utíkáme dovnitř.

Kluky naženu rovnou do vany (wow, konečně vana!) a opravdu upřímně se zaraduju, že je tady pračka (která nebyla nikde psaná), taky do ní hned večer nahážu všechno to zapískované a zablácené oblečení. Ubytování je úplně luxusní, s krásným výhledem a obrovskou terasou, to ještě někdy za dne budu muset nafotit, takový veget na týden, to bude boží :)

Večeři pak chystám asi dvě hodiny, kluci jedou jednu topinku za druhou, až za jeden den sníme celý obrovský bílý chleba a část celozrnného. Zítra zas musíme nakoupit...