První mise je ulovit snídani, všechno včetně snídaně jsme totiž snědli včera. Dojdeme k malému obchůdku, který vypadá nadějně na mapě, jenže uvnitř má naděje trochu klesá. Nemají skoro nic (čti mají spoustu pochutin, ale téměř žádné pořádné jídlo) a navíc je to klasický malý obchod, kde se musíte domluvit s prodavačkou. Zjišťuju, jestli pečivo za ní je sladké nebo ne, k mému dotazu na "pan" navíc ukáže na akorátní bagetky, beru. Připojuju dotaz na "queso", má jen 2, tak vyberu jeden, pak mě ještě napadá, že v bytě byla hrozně hnusná voda (navíc Kuba řve, že má žízeň a já nevzala láhev s pitím), takže ještě vodu. Nakoupeno. Karty neberou.
S bagetkama si sedáme na nedaleké hřiště. Vojta si vzal s sebou naši jedinou samolepkovou (nutno říct, že úplně skvělou) knížku. Samozřejmě ji tam zapomněl a odpoledne už na místě nebyla.
Poznámka na okraj: Na cestu jsem nakoupila pár her pro jednoho hráče od Smart Games. Tu nejlepší jsme samozřejmě nechali doma, že jo. No nic.
Spadlý list palmy byl dost velká zábava, Vojta si ho chtěl táhnout s sebou městem, jaká byla nevole, když to neprošlo.
Protože z jídla jsme toho moc nepobrali, našla jsem kousek od nás Carrefour, míříme tam. Vevnitř naše děti nejvíc zaujaly... Eskalátory. Ano, zapomněla jsem to zmínit už včera, ale naše venkovské děti nikdy v životě nebyly na jezdících schodech a už vůbec ne na pásových eskalátorech. A ta zábava, když jdete opačným směrem! (iniciovalo to opět ono nejmenovanné prostřední dítě, ke kterému se přidali zbylí dva, on prostě musí jít vždy proti proudu...)
Druhou velice zábavnou část v obchodním domě byla jakási počítačka mincí, kde se hoši rychle chopili iniciativy (a nemusím psát, kdo první, že) a peníze vypadlé dole hbitě pánovi podávali, aby je strkal nahoru (proč to dělal, vůbec netuším). Naštěstí jsou jižanské národy k dětem shovívaví a věta "It's OK." padla hodněkrát.
V supermarketu jsem udělala faux paux zase já, taktéž venkovanka, která nikdy nenakupovala v supráči, když jsem nezvážila ovoce, a tak nám milá paní prodavačka dvakrát zaběhla zvážit všechno to nezabalené zboží, které najednou neusesla :)
Tady jsou předměty doličné, jala jsem vyzkoušet něco nového (a tím samozřejmě nemyslím ty jablka, hnidopiši).
Asi netřeba komentovat, že banány byly po rozbalení úplně hnusné (a říkala jsem si, jestli to náhodou nejsou ty na vaření? Ale google tvrdí, že se jí i za syrova) a meloun, který kluci tak děsně chtěli, pak vlastně vůbec nechtěli.
No a pak...
Polední pauza na kafe. Kafe! Sluníčko, 20 stupňů, zase vytáhlé tílko a sukně, paráda. Ne všichni ale sdíleli mé nadšení...
Aneb "mě bouí huava", "já nemám sílu" a "já mám huad" dohromady.
Po obědě přišla skvělá otázka: "Chcete se podívat na moře?" Následovaná nadšeným "NEEEEEE!" No tak jsme vyrazili.
Už jste někdy viděli proužkované letadlo?
Fučelo jako blázen, takže nějaké na koupání fakt nedošlo.
Navíc - vsuvka - aby to nevypadalo tak růžově, furt jsem nachlazená jako blázen, dneska mě celkem bolela hlava, všichni smrkáme a občas hnusně kašláme. Takové to akurátní naladění na dovču u moře :)
Náš miláček zvětřil mimino a pop-it, takže se nenápadně vtírnul (tak nenápadně, že jsem si až po chvilce všimla, že zmizel). Zamířím k němu a ptám se ho, jestli se zeptal, že může do toho pop-itu klikat, a hle, ony to jsou dvě Češky :D Zakecaly jsme se aspoň na půl hodiny, dostala jsem nějaké tipy, skvělou zprávu, že jsou tady v moři žraloci a potvrzení, že zdejší voda fakt není pitná. No a Vojta si zas nakrmil mimino.
No a kdo by nechtěl na závěr zvířátka? A co teprve kraby? A co teprve černé kraby!
Jen škoda, že jsem pak chvátala na online schůzku o hodinu dřív, než jsem měla, ten posunutý čas se mi posunul více, než bylo zdrávo, mohli jsme si užít trochu více větru a krabů :)
