Ráno jsme si dali čerstvé místní ovoce a poprvé ochutnali čerimoju - už jste ji někdy jedli? Chutná jako něco mezi banánem a hruškou :)
Dopoledne jsme si užívali na hotelu, bylo potřeba (ZASE) nakoupit, a tak jsme si udělali rychlý oběd doma a užili si ho na terásce.
Když jsem na mapě zahlédla název Teror, bylo mi jasné, že na tohle místo se musíme podívat, ať už tam je, co je :) Takže jsme dnes zažili teror!
Hned na začátku cesty jsme viděli citrónovník a pomerančovník, byla jsem z nich úplně paf, a to jsem ještě netušila, kolik jich potkáme cestou. Sever ostrova je zelenější, a tedy zřejmě bohatší na úrodu všeho druhu.
Nám se po ulici občas vyskytují holubi, v zahraničí občas potkáte toulavého psa, na jihu často potkáte dost koček, ale slepice a kohouty, ty jsem na ulici ve městě neviděla teda ještě nikdy. Když jsem viděla slepici na popelnici, dost mě to pobavilo, pak jsem ale slyšela jakési zvuky z koruny stromu - a jak jsem se lekla, když jsem pak skutečně uviděla kohouta a slepici v koruně na větvi :D Tu pravou korunu tomu kohout ovšem ještě nasadil, když si to pak štrádoval po přechodu, jakoby se nechumelilo (a jakože se tady teda asi nechumelí).
U jednoho plotu jsme zahlédli lichořeřišnici, tak jsme se k ní s nadšením vrhli a pustili se do spásání léčivé květinky. Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, že rostlina, kterou všemožně opečovávám doma a pokaždé mi chcípne, než se pořádně rosroste, ať už ji mám v květináči nebo na zahrádce, tady roste jako plevel úplně všude a v neskutečném množství!
Další plodinou, kterou jsme si užili na maximum, byl bambus. Taky jsem netušila, že se tady pěstuje tak ve velkém. Kluci si udělali hole a nesli si je celou cestu až k autu (občas jsme je teda museli lehce zkrátit).
Kromě pomerančovníků a citrónovníků, kterých bylo všude hodně, ale bohužel všechny za plotem, jsme viděli i pár mandarinkovníků a jeden hruškovec přelahodný. A zas za plotem, taková škoda.
S bambusy jsme měli také menší úraz... Ještě že jsem prozřetelně vzala náplasti tentokrát s sebou.
Přemýšlím, jaké to asi je, bydlet takhle na samotě na hoře. Dívám se na hodinky, a na mobilu se mi pořád přeměňují z našeho domácího času na místní, takže mám pocit, že je o hodinu víc, než ve skutečnosti je, a trochu panikařím, jak dlouho nám výšlap pouze do půlky cesty trval a kdy se zvládneme vrátit na hotel.
Z klikatých městských uliček vedoucích střídavě strmě nahoru a strmě dolů se zanořujeme dolů, do skoro pralesa.
Tato stezka u Teroru má svou specifickou zvláštnost, a to dvoje strmé dřevěné schody. Dala jsem si je s klukama hned dvakrát, jak jsem jim pomáhala dolů :)
Ještě pohled zesdola.
Dole v rokli bylo o dost jinačí podnebí než nahoře ve městě, trochu tepleji, méně foukání a více stínu.
Docela rozdíl oproti tomu, kde jsme byli před pár dny.
I několik kaluží jsme potkali, zřejmě pomohly i předchozí deště.
Na náměstí v Teroru stojí tenhle nádherný majestátný strom, ještě ozdobený vánočními ozdobičkami.
Kluci zakončují výlet hraním na hřišti.