Vsuvka hned na začátek: Místní voda je zde kvalitní, mineralizovaná přímo pro mě. Aneb učíme se španělská slovíčka.
Loučíme se s ubytováním ve Vecindariu. Na zdejších městech je zajímavé, jak mají uzounké uličky plné jednosměrek, zaparkovat je celkem kumšt. Tím, jak jsou domečky blízko u sebe, do spodních pater často padá stín, takže jsem byla ráda, že jsme bydleli až ve druhém patře a toho slunečního svitu si užili déle. Výhled sice nebyl úplně nejpřívětivější, i tak jsme ale na jedné straně viděli trochu moře a na druhé strochu hor.
Když jsem vybírala auto, chtěla jsem co nejvíc ušetřit, a tak vybírala to nejmenší. Říkala jsem si, že jsme jen čtyři, stačí malé auto, a nějak mi nedošlo, že zavazadlový prostor by byl potřeba takový, aby se tam vešly všechny naše věci :) Ale Tetris mi vždycky celkem šel, takže jsem nakonec zvládla uložit naše věci tak, že není vidět, že vůbec něco v kufru je. Než se totiž znova ubytujeme, máme pár hodin volno, které využijeme pro výlet, a byla jsem trochu nervózní z toho, aby nám někdo mezitím nevykradl auto.
Nejsem žádný troškař, takže nezačínáme úplně zlehka, čeká nás výšlap nahoru ke kaňonu Barranco de Las Vacas. Když jsem viděla fotky, říkala jsem si, že tohle kouzelné místo musíme vidět, jenže je umístěné tak, že se k němu nedá úplně snadno dojet, respektive se tam musí parkovat u krajnice, což na těch uzounkých cestách může být celkem riskantní. Takže jsem našla jiný parking s tím, že se trochu protáhneme.
Po cestě jsem si spletla odbočku. Najela jsem do masakrálního kopce nahoru a zjistila jsem, že to není ono. Když jsem couvala v zatáčce zpátky, křečovitě jsem tiskla brzdu, ale i přes brzdu se auto rozjelo tak, že jsem měla strach, že spadneme ze skály. Naštěstí jsem ubrzdila a našli jsme správnou odbočku, ale srdce mi málem vyskočilo ven :) (crazy úsek tady: https://goo.gl/maps/JpxnW2q5gsqWmK5Y8)
Po zaparkování nám málem uletěly hlavy, dneska má ten vítr grády. Měníme kšiltovky za nákrčníky a čepice, Kuba si vyžádal i bundu, a vycházíme. Tedy, vycházíme já, Standa a Kuba, Vojta se šprajcuje, já beru jeho batoh. Nakonec jde klasicky 20 metrů za námi a za chvilku začne řvát Kuba, takže ho beru na záda a batoh dávám nedobrovolně Vojtovi.
Místní flora je dost zajímavá, vše nízké, takže fučí celou cestu vydatně. Sem tam potkáme nějaký kaktus a kvete tady několik druhů květin.
Celý první kilometr nás provází kňourání "my máme hlad", přestože celé ráno doma něco jedli, takže zastavujeme na svačinu. Místní tyčinky mají úspěch, všichni si hrají na to, že mají cigaretu.
Po cestě potkáváme mini jeskyně. Bohužel jsou všechny plné odpadků, v jedné bylo i křesílko, zřejmě je lidé využívají.
Ve zhruba polovině cesty potkáváme aloe větší než my sami. Celou cestu nás taky doprovází nápis "COTO", kterému se kluci velice smějí. Našla jsem, že to ve španělštině znamená "dětská postýlka", což teda nedává úplně smysl :)
Zhruba na těchto místech taky potkáváme anglický pár, který jsme potkali na začátku, a který už se vrací zpátky dolů. Trošku jim to jejich svižné tempo závidím.
Když přicházíme blíže ke kaňonu, otevírají se nám pohledy na zajímavé skalní útvary.
Prožívám lehkou krizi způsobenou těžkým nákladem na zádech a říkám si, proč já idiot nezaparkovala někde tady a neušetřila si nervy, záda i nohy. Ale nejhorší máme za sebou, uklidňuju se. Jen pak ještě zvládnout cestu zpět.
Projdeme tunelem vedoucím pod silnicí, prolezeme mezi kameny a dostaneme se do obrovské kotliny, který se naprosto odlišuje od okolního prostředí.
Nahoře i přes vítr bylo slunečno a celkem teplo, uvnitř kaňonu ale kromě foukání přichází studený stín. Kluky zaujme přírodní schodiště a lezou pořád nahoru a dolů.
Turisté sem dost často přijdou jen pro fotku, fotím tedy asi tři páry, než se také dostaneme ke kameni, který je na tomto místě proslulý.
Zajímavé je, že cestou sem byla hromada keců, spousta přemlouvání a nadávání na hlad, co jsme došli na místo, okamžitě se kluci zabavili, začali si hrát, a celá cesta zpátky byla úplně bez problémů.
Znáte pohádku Moje maminka je nejsilnější na světě? Je ze skvělého nakladatelství Host :) A dost se v ní vidím. Často mi chybí akorát to piano.
Když jsme si ráno vytáhli skinnersky, říkala jsem si, jestli to bude dobrý nápad. No nebyl. Namasírované nohy máme až až :) Ale aspoň jsme světu ukázali zas něco nového, jeden pán se mě na ně ptal.
Myslela jsem si, že v zimě opalovací krém potřebovat nebudeme, ale raději jsem ho vzala a ráno jsme se mázli. I tak klukům ale díky absenci kšiltovek zrudly tváře.
V nedalekém Agüimes jsme si chtěli zajít na jídlo. Po cestě se kluci naučili španělské beso (pusa) a cula (zadek), když začali dělat opičky na pána, který byl notně posilněn alkoholem a vesele s nima blbnul. Když vám děti chodí v cizí zemi a řvou v jejich jazyce "zadek, zadek", přemýšlíte, jestli si nějaký ten alkohol nekoupíte taky.
V restauraci jsem si konečně dala pravé burrito, kluci si dali rádoby pizzu, a Kuba líbal pro změnu číšníka, který byl klukama tak oslněn, že donesl plnou hrst bonbonů a já ho musela korigovat, že tolik energie navíc kluci fakt nepotřebujou :) Hosté restaurace se ptali, jestli nejsme z Norska, zřejmě jsme ještě hodně bílí :)
Po cestě zpátky jsme se stavili do obchodu a potkali znovu pána v podroušeném stavu, museli jsme si s klukama vysvětlit, že není dobrý nápad líbat všechny cizí lidi, které potkáme. Kubovi se líbil natolik, že se držel jeho nohy a křičel, že je jeho táta. Ten chlapec má vkus.
Naše druhé ubytování je úplně pohádkové. Na samotě, v přírodě, kousek od nás ovečky, na místě kůň, slepice, kočka, psi... Pro děti skluzavka a domeček, pro všechny malý bazén a jako bonus dvě místnosti, takže se snad i vyspím na více než 40 cm :)
PS: AirBNB má jednu nespornou výhodu - ubytovatelé na vás opravdu myslí, že jeden neví, co dřív :)
