Dnes jsem udělala klasickou školáckou chybu, když jsem zvolila pohodovou metodu. Protože jsem ráno neměla stand-up, přispala jsem si a začala pracovat později. Když jsem skončila, byl pomalu čas chystat oběd, tak jsem se vrhla na vaření a říkala si, že nebudeme spěchat, bylo ještě potřeba sklidit prádlo... Po obědě byli kluci zabavení, já najezená, venku vedro, tak jsem si říkala, že ještě nebudeme spěchat, stejně bychom se na sluníčku pekli, a náš dnešní skromný cíl - blízký maják - klidně můžeme nechat na to, až se vrátíme z pláže, dneska jsem chtěla vyrazit dřív, aby nám později už nebyla taková zima.
Takže jsem si v klidu četla (jsem na straně 75!), kluci si malovali a četli, pohoda.
Když ale nakročila druhá hodina, zavelela jsem, že jdeme, a byl to zase mordor, dostat ty kluky ven. Jakmile se doma rozsedíme, prostě není šance v klidu odejít. Odchod nám trval 40 min a ještě byl se řevem - Standovi jsem udělala provizorní "čepici" z mé palestiny a Vojta řval, že ji chce taky, jenže já další šátek v podobné velikosti s sebou fakt nemám. Mé zenové já klidně spalo a doufala jsem, že ti jediní Češi, co bydlí zrovna v našem komplexu, momentálně nejsou na blízku, protože jsem křičela dost nevybraná slova.
Sotva jsme přišli na pláž, Vojta opět řekl, že se mu chce kakat. Stupeň mého zoufalství nabrala nové úrovně. Nakonec to teda vydržel a my jsme mohli jít v klidu do vody.
Kluci si hráli na břehu, já si chtěla jít na chvilku zaplavat, a zřejmě jsem už úplně zapomněla, jaké to v moři (nebo oceánu) je. Byla jsem už trochu hlouběji, výšku hladiny zhruba do pasu a přišla vysoká vlna, která byla vyšší, než já. Mě nenapadlo nic lepšího než vyskočit. Vlna mě smetla a přirazila ke dnu s takovou razancí, že jsem si silně natloukla koleno. Culík se mi uvolnil a gumička zmizela v modrém nekonečnu. Vteřiny pod hladinou plynuly velice pomalu, nedostatek kyslíku byl znát. Jak jsem si oddechla, když jsem se nadechla.
Až když jsem dopajdala na břeh, došlo mi, že jsem měla zůstat stát anebo skočit přímo do vlny, jak jsem to kdysi dělávala, ale už jsem na to dávno zapomněla. Postihla jsem si zrovna to bolavé koleno, které se mi začalo ozývat předevčírem, takže každý krok byl pro mě pak po zbytek dne bolestivý. Jak jsem se tak dívala na své hrající si děti, říkala jsem si, jak by to bylo celkem na prd, kdyby mě ta vlna fakt sejmula a oni by zůstali v cizí zemi sami. Žijeme pořád na hraně.¨
Vedle nás seděl sympatický pár, a byli zvědaví, odkud jsme, dokonce náš jazyk poznali! Většinou se mi stává, že nás podle řeči tipují spíš na Rusy nebo Poláky. Ale byli to Němci, tak to trošku dávalo smysl. Dělali si vedle nás parádní piknik a když viděli naše tři kluky, jak do sebe hází svačinu, podali jim ještě své dva banány.
S Vojtou jsme postavili hromadu skvělých hradů z písku, moc se mu líbily mosty. Z fotek to asi moc zřejmé není, ale naše pláž tady je tmavá. Samozřejmě jsem si zvládla ukradnout trochu písku domů :)
Standík pak vymyslel, že bude z přilehlé zídky skákat dolů, a Vojta ho rychle napodobil.
Když jsme přišli domů, abychom odložili věci a dali si večeři, než pojedeme na maják, Kuba se čím dál víc vypínal, až se úplně vypnul.
No a na maják nedošlo, to byla ta školácká chyba, nechat věci plynout. S dětma to totiž znamená, že den uteče mezi prsty a nikam se pořádně nedostanete. Ale adrenalinu bylo i tak dost, tak máme dneska asi splněno.
PS: Zachycena při činu - plánuju výlety:
