Dlouho jsem váhala, jestli výlet na Tabadabu udělat nebo ne, protože i když je to kousek, je to hodina cesty přes serpentiny. Jsem moc ráda, že jsem se rozhodla, že jo, protože to považuju za nejhezčí výlet tady.
Dopoledne jsem chtěla stihnout místní karneval, jenže pan domácí přinesl klukům hračky, zrovna když jsem nahoře řešila prádlo, a kluky pak od hraček nešlo odtrhnout. Takže jsme sice vyšli, ale pozdě, a už nikde nebyl nikdo. Aspoň jsme si prošlápli kousek Aldey a podívali se, kde se bude konat velká karnevalová událost zítra večer.
Cesta na Tamadabu byla peklo. Jestli jsem si doteď myslela, že jsem se tady řidičsky proškolila, tak doteď opravdu vůbec. Tady nejen že byly serpentiny, klasika až stupňů, ale úzké právě na jedno auto, s pár širšími místy. Po cestě tam jsem se dvakrát vyhýbala protijedoucímu vozidlu opravdu na centimetry. A ten pocit, když koukáte na zatáčku před váma, a za ní nic... Několikrát mě napadlo, jaké by to bylo, to tam prostě rozjet na rovno, jak dlouho bychom si užili ten nádherný výhled, než by přišlo velké jau :)
Po cestě jsem musela několikrát na širším místě zastavit, abych si udělala alespoň rychlocvak na mobil. Byla to opravdu kochací nádhera celou cestu.
Minuli jsme větrný mlýn, u kterého jsme se na chvíli zastavili, abychom se porozhlédli, a pohled na Presa de Parralillo byl úplně kouzelný.
Byla jsem úplně okouzlena vesničkou Ventanieves, kde místní zeleň a rozkvetlé stromy působily jako ráj na zemi. Fascinovaly mě domy ve skalách, opravdu si nedokážu představit, že někdo na místě, jako je toto, kde je jen milión šílených zatáček a vysokohorské podnebí, žije. Ale na dovolenou asi fajn, člověk by to měl aspoň blízko na túry po kopcích - až jednou někdy vyrazím bez dětí, zvážím to :)
V přírodní rezervaci Tamadaba je specifické podnebí cítit na první dobrou. Najednou vidíte všude borovice, les připomíná naši domovinu, až na to, že sem tam je u borovice nějaký ten kaktus nebo jiná ostře zelená květena.
"My jdeme pomalu, protože jsme dědečci." Přes silnici. Why not. Naštěstí tam skoro nic nejezdí.
Stoupání zas bylo hodně painful, říkala jsem si, že jsem fakt sebemrskačský blázen, když děti, místo abych je nechala ráchat se v písku a mohla si u toho číst knížku, ženu do dalšího kopce, abych po miliontéosmistédvacátétřetí poslouchala "mě bolí nohy", "kdy už tam budem?" a "já měl tenhle klacek první!". Chytala mě lehká panika, když jsem koukala na hodiny, zas jsme vyrazili celkem pozdě, před náma výškových 200 m stoupání a já ty serpentiny úplně nechtěla jet zpátky po tmě. Krátila jsem si chvíle čekání na místní brzdy focením místní fauny.
V našich lesích se kocháte dalšími lesy nebo modrou oblahou v pozadí. Tady se kocháte v pozadí oceánem a loděmi.
Když se nám konečně podařilo vyškrábat se na vrchol, kluci byli zklamaní, že nejsme v mracích, jak jsme si od začátku slibovali, že musíme zažít, protože jsme ty mrakami zasypané vrcholky pozorovali nesčetněkrát zezdola. Ukázala jsem ale Standíkovi, ať se rozhlédne kolem sebe, a všude bylo mléčně bílo, takže bylo jasné, že jsme v nich.
Byla to neskutečná podívaná, jak se mraky posouvaly a chvilkama nám dovolily podívat se na některý z impozantních výhledů.
Na vrchol Tamadaby mě kluci pustit nechtěli, tak jsme si dali za cíl o tři metry nižší druhý vrcholek. Kousek od vrcholu Pico de Bandera byla malá rozhledna, tak jsem si říkala, že to propojíme s návštěvou rozhledny. Kluci svačili, já šla prozkoumat výhledy, ale rozhledna byla bohužel zamčená. Tak jsem zamávala Agaete, nebo alespoň tomu kousíčku, který byl z tototo pohledu vidět.
Cesta dolů už odsýpala rychleji, ale čím déle jsme šli, tím více mlhy přibývalo a byla nám docela zima - kolem nás bylo dobrých 10 stupňů, a i když jsme měli bundy, zhýčkaní z místních 16 až 21 už asi trošku jsme. Ale měli bychom si už pomalu začít přivykat na drsné chladné teploty :)
Stihli jsme ještě okoukat pár pramínků vody, z čehož jeden byl obzvlášť krásný, kolem toho jsme jeli už autem zpátky.
Tentokrát jsme ale hladkou jízdu neměli. Poprvé se Standíkovi udělalo tak špatně, že byl zelený, pil vodu, nic nechtěl říc, tak jsem se ho zeptala a zakýval, že jo, že je mu zle. Nervózně jsem říkala, ať to vydrží, než najdu místo k zastavení, po cestě jich fakt není moc, a byl statečný a zvládl to. Sotva jsme zastavili, hodil dvě velké šavle. Očividně se mu po nich ulevilo, ale stavěli jsme nakonec pak ještě jednou, aby se pořádně nadechl mimo auto, tentokrát už bez zvracení.
Pokud někdy pojedete na Gran Canariu, vyprdněte se na oceán, vykopávky, všechno. Zajeďte do Tamadaby. Cesta je dlouhá, klikatá, náročná na koncentraci a jako řidič budete litovat, že řídíte, protože se nemůžete pořádně kochat. Ale je to úplně boží.