Končíme ubytování v Maspalomas a já už se celkem těším pryč. Tohle město mě příliš nezaujalo, zdejší podnebí plné písečného prachu není z nejpříjemnějších a samotný hotel mě taky nenadchl - noc předtím mě sousedi vzbudili ve čtyři ráno, včera jen v jedenáct, zato hlasitou hudbou, díky které jsem pak nemohla nějakou dobu usnout. To ty budíčky v šest jsou pak zatraceně náročné. Navíc se člověk musí tak nějak víc hlídat, jak jsou kolem další lidi, než když máte celý apartmán pro sebe.
Do desíti jsme měli check out, ale v deset jsem měla ještě pracovní meeting, takže jsem požádala milou ubytující, jestli nás tam ještě chvíli nechá. Byla vstřícná a celkově velice milá, ke klukům se chovala úplně zlatě, na to, jak tam vyváděli, měla vždy chápající výraz. Kluci si tedy kreslili a hráli (a notnou část na střídačku kakali), já dořešila meeting a vyrazili jsme.
Chtěla jsem po cestě udělat zastávku v půlce a projít si stezku u Veneguery, měla být s výhledem na barevné Fuentes de Azulejos. Jenže Kuba spal, Vojta vypadal nalomeně, Standík brblal, že bychom měli někde šlapat a mi se začal ozývat podbřišek, tak jsem si říkala, že to není nejlepší konstelace na trajdání (a nošení Kuby), a že to teda necháme být. Ve vesnici jsem koupila jen vodu a pokračovali jsme až do Aldey.
Cesta nás vedla přes zmíněné barevné hory a musím říct, že z této strany to byl hezčí pohled, škoda, že mě nenapadlo se podívat, jak jsme tu byli posledně, a vyfotit si to pořádně, nejen rychlocvak na mobil z auta.
Do Aldey jsme tedy dorazili o dost dříve, než jsem plánovala. Spali 2 ze 3, zaparkovali jsme tedy ve stínu na parkovišti, že se najíme, a já kontaktovala majitele dalšího ubytování, jestli bychom se mohli ubytovat dříve. Naštěstí ano, takže už v jednu přijíždíme k dalšímu bydlení.
Majitel je opět super ochotný, pro děti nachystal bednu hraček. Já zkouším po několika týdnech filtrů a mocca konvičky "kávovar", a jak je vidno, kapsle prostě nejsou můj kámoš.
A jelikož se kluci hračkama zabavili, odcházím umírat v křečích a pracovat nahoru. Super combo, noťas ve stínu, ksichtík na sluníčku a kafe u toho :)
Po chvíli mě překvapí, že se nám někdo dobývá domů, a přijde madre od pana domácího a nese nám banány pro děti z jejich úrody. Pan domácí ještě připisuje, že jsou pěstovány v ekologickém režimu. So sweet!
Protože to sluníčko ale krásně svítí, nedá mi to a pakuju děti aspoň na chvilku ven na hřiště, ať se trošku vyběhají (když už spali v autě, ať usnou někdy večer). Netrvá to ani hodinu, když se kluci houpou na houpačce, Kuba v průběhu houpání přelézá z jedné strany na druhou a bum, rána, řev. Běžím k němu, protože jsem viděla, jak se majznul do tváře, a jak se na mě podívá s tváří celou od krve, zatrne mi.
Naštěstí to na zlomeninu nevypadá, jen prasklé žilky, tak utíkáme zas zpátky, umýt jeho, umýt mě, protože si to do mě stihnul utřít, položit na záda a pustit pohádku, ať mu to zaschne.
Tak se nám ten den pěkně proměnil v těžce flákací. Aspoň dodělávám resty a dospím probdělé noci, on se ten odpočinek někdy taky hodí.
