Den dvacátý osmý - Guayadeque, Cuatro Puertas

Nejdřív jsem chtěla jet do údolí Guayadeque, kde je mnoho jeskyní a lidé v nich žijí doteď, ale pak jsem si říkala, že je to zbytečná zajížďka a že dáme jen muzeum, protože mám v plánu ještě jeskyni Cuatro Puertas a pláž. Kluci dělají blbiny, zatímco já stahuju včerejší fotky a pracuju, multitasking level 200.

Když jsme ale dojeli k muzeu, pán nám říkal, že je muzeum zavřené, že nefunguje elektrika, a ať to zkusíme tak za hodinku, dvě. Jezdit tam a zpátky nemělo smysl, tak jsem si říkala, že alespoň obhlédneme ty jeskyně a dáme si tam na místě nějaký oběd, protože nám došlo jídlo, a kromě zajímavých míst jsme měli za úkol ještě nakoupit.

U muzea jsme zase odlovili kešku, tentokrát trošku náročnější, protože nápověda "pod kamenem" v místě, kde jsou po zemi všude kameny, dokola ruiny starého domu a GPS neukazuje úplně přesně, mě teda hlasitě rozesmála. 

Cestou hlouběji do údolí jsem obdivovala, jak ve skalách mohou lidé dodnes prakticky na samotě žít, a příroda tady byla opět neskutečná, nezachytitelná. Kolem dokola byly všude rozkvetlé mandloně, jak jsem si pak potvrdila v muzeu, a společně s vysokými horami, které obklopovaly celé údolí, to byl nádherný pohled.

Někteří lidé si vyrývají jména do stromů, tady si je vyrývají do kaktusů.

Už se nám stýská po naší Miušce. Koček je tady všude spoustu, ale ta naše je jen jedna :)

Udělala jsem tu chybu, že jsem se chtěla s klukama první projít a pak zamířit do restaurace. Standa chtěl jít hned do té první, kterou jsme potkali, protože jim tam pán nabídl pan con alioli a říkal, že mu moc chutnalo. Chtěla jsem zajít do té na fotce níže, byl tam krásný výhled do celého údolí, ale Standa si trval na svém. Když jsme ale do té restaurace přišli podruhé, už byla narvaná, místa venku byla jen na rezervaci, a dovnitř vedla fronta. Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že by si kluci dali jen tu bagetu s pomazánkou, zhodnotila jsem, že raději najdeme po cestě nějaký obchod.

Když jsme si prošli celý okruh, vrátili jsme se k muzeu a mohli jsme se zaradovat, že elektrika už fičí a můžeme dovnitř. Muzeum bylo úžasné - celé je zanořené do skály a tématicky se orientuje na život Guančů, takže jsme si zas prohloubili znalosti, osvěžili, co už známe ohledně mletí obilí, přesvědčili se, že už uměli vyrábět látky a jak tedy chytali ryby, a viděli jsme, jak pohřbívali a mumifikovali své mrtvé. Taky jsem se ptala, jak řeší lidé v jeskyních záchod :)

Přijíždíme k jeskyním Cuatro Puertas, pojmenované podle jedné z nich, která má čtyři vchody. 

Z kluků začínají být solidní fotografové. Vojta se jal uměleckého ztvárnění, zato Kuba se držel radši klasiky, překvapivě ostré :)

Jednou z částí je zvláštní rituální místo s dírou ve tvaru podkovy, o které nikdo neví, k čemu sloužila. Kousek od ní jsou i další symboly. 

Na tomto místě konečně vidíme kaktusy, z jejichž plodů místní dělají smoothie nebo marmeládu. Ve Venegueře jsem zkoušela plod kaktusu, který vypadal podobně, a zapíchla jsem si milión minitrnů do prstu i do rtu, tak už jsem neměla chuť zkoušet tenhle, ale teď mě to trošku mrzí :)

Cestičky mezi jeskyněmi byly opět výživné.

Kluci se nejvíc těšili na "papírovou" jeskyni, aneb Cueva de Papeles, Vojta říkal, že jí rozkopne a zničí. Ta mě příliš nezaujala, tak pokračujeme dál.

Sotva přijdeme k největšímu souboru jeskyní, Vojta prohlásí: "Tak tady bych se zabydlel." A za chvíli už leží s Kubou na zemi.

Poslední zastávkou, kterou jsem chtěla udělat, byla pláž Playa de Agua Dulce. Jenže 2/3 spali v autě a navíc foukal takový silný vítr, že bychom si ani tuto pláž neužili. Zaběhla jsem si tedy aspoň sama pro skleničku místního písku do své sbírky písků, protože mám jen písek tmavý a na světlý jsem neměla ve vhodnou dobu nádobu a tady už jinde světlý písek není.

Dojeli jsme do Pozo Izquierdo a protože po cestě byla jen hodně smutná prodejna potravin, kde jsme sehnali jen trochu ovoce a zeleniny, zašli jsme si do restarace u pláže tady. Vojta úspěšně zvládl přenesení z auta a pokračoval ve spánku na židli. Standík si vybral grilovaný sýr, který byl speciální v tom, že byl s mojo, tvrdili, že tam bude rajčatová marmeláda, ale tu jsem tam neviděla, a jako bonus na závěr byl politý medem. Standík to po dvou soustech vzdal, já jsem dva kousky dala, ale že by mě to zaujalo, to úplně ne.

 

A na rozloučenou ještě jedno místní kafíčko. Tohle je v jejich poměru lungo :D Fascinuje mě, jak tu kafe nejčastěji servírují do skleničky, a jak černou kávu neuvidíte u prakticky žádného stolu, kromě toho mého.