Po včerejším výletě jsem dnešní den určila jako plážový. Ne proto, že by to šlapání s klukama bylo tak strašné (ehm), ale proto, abychom si taky užili ještě trochu toho oceánu a písku, že jo.
Inu, vydali jsme se na pláž. Teď to máme dál, takže jsme popojeli autem a kousek pěšky, pohodinda. Je tedy s podivem, že sotva jsme vystoupili z auta, o 10 minut dál než bydlíme, je tu citelně chladněji a fouká vítr, říkám si ale, že na sluníčku se rychle rozehřejeme, je to tam přeci obehnané ze všech stran, tak tam foukat nebude a bude fajn.
Kluci do vody vlezli jen na chvilku, rozhodli se tentokrát zůstat na písku, tak jsem si konečně troufla si trochu zaplavat. Na hodinkách si odměřím 15 minut, protože subjektivně je podle mě skutečných 5 minut plavání tak 20 minut a tak bych asi neuplavala vůbec nic. Když přijdu zpátky, vidím ty znuděné tváře a říkám si do prčic.
Kluci mají už po chvilce tváře rudé jak indiáni, říkám si, kde soudruzi udělali chybu. Z nudy je vytrhl chlapeček sedící vedle, všimli si, že má v písku zapíchnuté superhrdiny. Postupně se tam vyskládali jak na přehlídku a pozorovali chlapečka, který jim po chvilce každému jednoho hrdinu půjčil. Bylo roztomilé sledovat, jak jim chlapeček nenuceně všechno španělsky vysvětluje, a oni, i když absolutně nerozumí, jen sedí, přikyvují, a pak nadšeně bojují. Kluky jsem přikryla ručníky, ať mají tváře ve stínu.
Když chlapeček s hrdiny odešel, kluci zvládli ještě chvilku sedět ve stínu, a já si ještě 15 min zaplavala, pak byla ale nuda neúnosná a vyprosili si, že půjdeme na dortík. Dneska jsem počítala s "dovolenkovým" módem, takže ok, ale trošku mě polilo horko, když jsem si přečetla, že jeden dortík stojí 4 e. Naštěstí kluci zmerčili i nanuk, tak si dali poprvé tady i nanuk, a já své oblíbené dvojkombo.
Vedle nás si sedli... pro změnu další Češi. Zamilovaný pár v očekávání. Ach, jak jsem se cítila trapně, když jsem vedle nich řešila jednu hádku za druhou, a omlouvala se jim se slovy, ať se nebojí, že s jedním to tak šílené není. Korunu tomu naši hoši nasadili v moment, kdy už jsme odcházeli, a ti dva mladší se vrhli k vedlejšímu stolu, kde uviděli hranolky, a jali se jim jejich nedojezené zbytky sníst. V tu chvíli jsem byla fakt smutná z toho, že mi je rozuměno.
Po jídle jsme zamířili pro kešku k mini majáčku, kterou jsme tenrkát za deštivého dne nezvládli.
Večer jsme zamířili na místní karneval, aneb klasický únorový masopust ve španělsko-kanárské verzi. Zdejší tradice praví, že se lidé převlékali za kozy a vedly s sebou děti.
Když přijdeme na místo, kapela má několik zkušebních písní, a nikde žádná maškara, jen dva muži převlečení za pár babek. Jsem z toho trochu zklamaná, kluci taky vyhlížejí, co se jako bude dít. Když už kapela začne konečně plnohodnotně hrát, konečně se objeví malý průvod, který tvoří další lidé oblečení jako "babky", ale se zahalenými tvářemi, a hromada lidí převlečených za kozy, jeden pastýř a jeden vlk. Kozy lítají mezi lidma a straší je.
Pak se maškary začnou objevovat s jídlem v ruce, a v momentě, kdy moderátor prohlásí "čokolate", Standa zbystří a jde obhlédnout terén. Zjišťujeme, že se rozdávají sladké smažené placičky a horká čokoláda, kluci jsou u vytržení a zdá se, že je místní karneval začal bavit. Po chvíli zvládnou i přídavek.
Tancujeme na hudbu, charaktery našich dětí se naplno projevují, když Standík znuděne sedí, zatímco mladší dva mi každý visí za jednu paži a blázní ze strany na stranu, skáčou a chtějí točit. Standík chce po chvíli domů a nejmladší spustí hysterickou scénu, že tam chce ještě být. Je ale celkem pozdě, dneska jsme se přismahli asi všichni, i já cítím, že moje kůže má dost, tak jdeme domů i se scénkou. Standa si po cestě vyleze na lampu... Taková ta normální večerní procházka.
