Včera se nám to moc líbilo, a tak jsme si to chtěli dát dneska ještě jednou znova. Calina odpadla, sluníčko bylo průraznější, obloha vypadala více modře než včera (to byla opravdu jen mléčně bílá), říkala jsem si, že by to mohlo být hezčí. Kuba byl úplně vyřízený, a tak jsem si ho zase nandala do nosítka.
Když jsme ale přišli k dunám, brutálně foukalo. Vojtovi a Standovi to nevadilo, ale mi s Kubou teda docela jo. Nakonec jsem si dřepla do písku, nechala ty dva lítat v dunách a Kuba na zádech po chvíli usnul. Říkala jsem si, že vzhledem k mé únavě a mé fázi cyklu to vlastně není tak špatný program.
Pak už mi to ale přišlo dlouhé, v tom větru se nedala ani číst knížka, tak jsme se šli nasvačit a namotivovala jsem kluky, ať se projdeme jednou z dunových stezek. Zajímalo mě, jak vypadá taková písčitá vegetace, kterou jsme pozorovali z dálky. Na tomto místě jsem taky zjistila, že je mezi dunami zakázáno se pohybovat (což vůbec nikdo nedodržoval) a že mezi stezkami se také nemá chodit (což taky moc lidí nedodržovalo).
My jsme nakonec druhý zákaz posléze taky porušili. S Kubou na zádech a s plným batohem vepředu jsem na písku měla za chvíli dost a chtěla jsem to střihnout na druhou stezku zpátky dříve, abych stihla ještě odpoledne online pracovní schůzku. Mezi křovím jsme potkávali různé naháče, vyhřívali se tam jako ještěrky :)
Jestli jsme doteď neměli písek všude, tak teď už definitivně ano. Včera jsem ho vysypávala i ze svých kapes od sukně, aniž bych se v něm nějak válela.
Načasovala jsem si to přesně akorát, že jsme ve čtyři měli být na ubytování, abych přednášku stihla, a stejně jako včera jsem blbě zahla, takže jsem si cestu protáhla, a pak pro změnu blbě zahla ještě jednou. To se mi na celém zbytku ostrova ještě nestalo, tady mi ty silnice přijdou naprosto nepřehledné a navigace mi zrovna dvakrát nepomáhala. Tak ještě že máme mobilní data a sluchátka, že jo.