Zase se balíme. Když odjedeme, během dvou minut (naštěstí) si Standík vzpomene, že nemá svou masku, a tak se vracíme.
Cesta začíná stejně jako při cestě na Tamadabu, tedy po serpentinách pro jedno auto. V momentě, kdy odbočím do centra ostrova, se ale level náročnosti posune ještě dál, to jsem tedy nečekala. Cesta je tak do kopce, že musím jet na jedničku, ani dvojka to neutáhne, a za chvilku zmizí z cesty svodidla. Jet na úzké cestě v serpentinách bez svodidel je pro mě fakt krajně nepříjemné, doufám, že se aspoń nikomu z kluků neudělá špatně.
Výhledy jsou ale zase božské tak, že co chvíli zastavuju úplně a kochám se.
Čím výše stoupáme, tím víc přibývá rozkvetlých stromů, zřejmě mandloní, a já lituju, že jsem nezastavila na pořádnou fotku, zvládla jsem jen pár rychlocvaků na mobil, protože další už potom nepotkáme.
Když dojedeme na parkoviště k Roque Nublo, jsou auta všude, zaparkovat na parkovišti je nemožné, tak jako ostatní parkuju u krajnice. Kuba zase úspěšně usnul těsně před koncem, přendavám si ho do nosítka a vyrážíme.
Je vidět, že tohle je velice oblíbená destinace turisty, protože potkáváme nespočet Němců, Poláků, Čechů, i francouzštinu jsem zaslechla. Na začátku cesty je slunečno a celkem teplo, že bundy, které jsem nám všem vzala, svlékáme a tahám je s sebou. Fascinuje mě ta rozmanitost oblékání, jsme v 1800 metrech nad mořem, teploměr hlásí 11 stupňů a lidé tady chodí v kraťasech a tílku se sandály, mikině a legínech s teniskami i v teplé bundě, čepici a šále s pohorkami.
Zhruba ve dvou třetinách cesty nahoru je cueva, jeskyně. Kluci si vylezou až nahoru a popojdeme do leva pro kešku.
Nahoře před monumentem Nublo je to jako na Václaváku, tolik lidí jsem tady na ostrově viděla po kupě snad jen v hlavním městě Las Palmas. V dunách bylo také dost lidí, ale v o dost nižší koncentraci. Kocháme se výhledem na všechny strany, Standík zůstává čekat na kamenech a s Vojtou a Kubou jdeme pro druhou kešku. Když se vracíme, vidíme, jak mraky rychle vše okolo zahalily a větší část výhledu už je neprostupně zakrytá.
Cestou dolů se zase noříme do mraků.
Popojíždíme k nejvyšší hoře ostrova, Pico de las Nieves. Čím blíže jedeme, tím víc je jasné, že z ní nebudeme mít nic, a když dojedeme na parkoviště, vidíme jen mléčnou mlhu a padá pár kapek. Teploměr ukazuje 6 stupňů, a já si říkám, že oblékat děti na to, abychom vystoupali na vrchol, kde vůbec nic neuvidíme, nemá úplně cenu. Balíme to.
Je fascinující, jak se během jedné hodiny dostanete z deště a mraků s šesti stupni k modré obloze bez mráčku s 22 stupni. Ubytováváme se v Pozo Izquierdo a po jídle se jdeme projít k pláži. Přijde mi symbolické, že zakončujeme pobyt tam, kde jsme ho začali, jsme totiž kousíček od pláže, kterou jsme navštívili hned první den po našem příjezdu.
Taky potkáváte na silnici slepice? (rozdíl mezi posledními fotkami je skutečně necelá hodina)
Bohužel je to ale zároveň největrnější pláž celého ostrova, jak se až dnes dočítám. Proto je to tu rájem windsurfistů a nebyla to jen náhoda první den, že tak foukalo, fouká tu zřejmě pořád. Tak si s klukama akorát kreslíme do písku.
Po cestě domů se ještě zastavíme na hřišti a už se pomalu smráká.
