Dnes se to podařilo. Vyrazili jsme dopoledne!
Protože už zřejmě nebudeme mít možnost dostat se na sever, dnešní cíl bylo hlavní město Gran Canaria - Las Palmas de Gran Canaria.
Prvním cílem byla La Isleta, čtvrť hlavního města, která je úplně nejseverněji na ostrově. Vyběhli jsme si nahoru na kopeček a otevřel se nám krásný výhled.
Samozřejmě jsem po cestě nahoru zapomněla na kešku, tak jsem se vracela zpátky, ale namísto kešky jsem našla doupě nějakého člověka a spoustu bince, tak jsem to vzdala, abych nenechávala kluky dlouho napospas krutému větru hory.
Vojta samozřejmě musel jít zkratkou, to by nebyl on, aby nešel vlastní cestou, a tak nás předběhl aspoň o 200 m a koukali jsme na něj jako na tečku.
Parkovali jsme vedle hřiště, takže kluci po návratu strávili minimálně dobrou půl hodinu na hřišti.
Další naší zastávkou byla pevnost Castillo de la Luz, stará více než 500 let. Když jsme přišli do areálu, praštilo mě do očí úplně odlišné prostředí, než jsme tady byli zvyklí. Obyčejný trávník, vysoké stromy a růže. Milé byly boudičky pro kočky.
Myslela jsem si, že uvnitř uvidíme normálně vnitřek pevnosti, ale hrad byl vevnitř poničený a zrekonstruovali ho tak, že do něj umístili klasické moderní zdi a skla a uvnitř vystavili kovové plastiky Martina Chirina. Byly zajímavé, o tom žádná, zaujalo nás i video, kde o nich mluvil a bylo ukázáno, jak vznikaly, ale měla jsem pocit, že namísto historie na mě dýchá akorát dílo známého místního umělce.
Vedle pevnosti bylo hřiště, které kluky zase lákalo, já využila chvíle času a sedla si do přilehlé kavárny. Místo zákusků měli smoothie, tak jsme si dali všichni svačinku. Bylo moc příjemné, jak vedle u stolu hrál pán na kytaru a spolu s dalším pánem a dvěma ženami zpívali nádherné španělské písně. Idylku narušil Vojta, který přiběhl se řevem z hřiště, protože se mu chtělo kakat a zas to pustil do trenek. Na záchodě nebyl toaletní papír a netekla voda. Supr.
Toaletní papír jsem zajistila od číšníka, voda tekla na pánském záchodě, tak jsem přeprala trenky i tepláky, které to schytaly taky, a sušila jsem vše na slunku.
Dál jsme pokračovali na pláž Las Canteras, která je 3,5 km dlouhá a její písek má tmavě žlutou barvu (pořád jsou v něm černá zrna, která ho zbarvují do tmavějších odstínů, než je běžně na plážích zvykem). Výhoda této pláže byl mírný, hodně pozvolný vstup, a minimální vlny, jak se jedná o de facto záliv, na pobřeží byla jedna malá vlnečka než nějaké vlny. Kluci se tedy nebáli pořádně se vykoupat až po krk a mi se líbilo, jak si to užívali.
Když jsme přišli na místo, bylo zataženo a celkem chladno, pustili se tedy do stavění hradů (ovšem, jak mi později upřesnili, nikoliv hradů, ale sopek). Když vysvitlo sluníčko, začalo zase hezky hřát a my mohli okusit, jestli oceán na severu není teplejší než na severovýchodě (no, není).
Vedle nás jsme uslyšeli teplo domova, když se několikrát ozvalo od vedlejších ručníků "kurva" - seděli vedle nás dva starší Poláci. Na konci našeho polehu se s námi dal jeden do řeči, kluci mu zahrabávali nohy a měli z něho velkou srandu. No a Kuba se mu chtěl přisát na prsa :D
Po nějakém čase jsme byli už řádně vyhladovělí a tak jsme si dopřáli teprve druhou návštěvu restaurace. Objednali jsme si kanárské brambory (a mojo, které se k bramborům dává, mi velice zachutnalo, to jsem nejedla naposled :) Recept si zde ukládám, kdyby se hodil i někomu jinému: https://fooby.ch/en/recipes/amp.id-17688.html Standa chtěl rajčátka, překvapilo mě, že je posypali nikoli cibulí, jak je u Čechů zvykem, ale česnekem, takže první sousto honem rychle zapíjel. Ale na bacily dobrý, řekla bych. Rybička je základ a já si k tomu dala navíc vejce, které mi posypaly nějakou uzeninou. Dobré to bylo.
Po cestě domů jsme se zastavili - pro změnu na hřišti :D Nedají si pokoj, a nedají. Ale mi se nechtělo spěchat, tak jsem je nechala. Už nám zbývalo jen navštívit obchod a po cestě splašit dvě kšiltovky, aby kluci nemuseli chodit v provizoriích, a hurá domů.
