Den osmnáctý - Playa La Aldea

Dopoledne vypadla elektrika. A ne jen pojistky, ale zřejmě výpadek na síti. Tak jsem koukala ven, že svítí sluníčko a je celkem teplo už dopoledne, a hledala náhradní plán, jestli nevypadnem na pláž už dopoledne. Jenže v noci zřejmě pršelo, protože silnice byla mokrá a představovala jsem si, jak si na tu mokrou pláž pokládáme ručníky, a moc se mi to nepozdávalo.

Tak jsem se rozhodla vyčkat a pracovala jsem aspoň chvíli offline, než to naběhlo. Kluci měli haló, protože to nespustili na jednou, ale několikrát nám v bytě blikala všechna světla, nechápu, co vyváděli. Dnes jsem ještě potřebovala vyprat prádlo, protože v následujícím ubytování pračka být nemá, a paní, která měla klíček od garáže, ve které je pračka, nikde nebyla. Zvonila jsem na vedlejší vchod, a tam vykoukla nějaká úplně cizí paní, a s pánem, který stál vedle mě, z okna v prvním patře cosi vykřikovala, pán někam zavolal... a že mám počkat 10 min.

Po asi půl hodině jsem nakoukla vedle, a v garáži už paní byla, tak jsem došla s naším prádlem. Mají tu zajímavý systém, prací a sušící cyklus je za 1 e na hodinu, takže když chcete delší program, musíte hodit více peněz. Paní mi tam navolila nějakých 55 minut, takže mi 1 e stačilo k vyprání. Usoudila jsem, že tedy ještě počkáme, než pračka dopere, ať to můžu pověsit, než půjdeme, a šla nachystat oběd.

Sotva jsme poobědvali a vypakovali se, mrkám vedle, jestli už je hotovo, a já už mám i pověšeno, paní je rychlá. Tak supr, jdeme na pláž. Po cestě Standa objevuje krásy a těžkost palmových plodů.

Projdeme tunelem a dostaneme se k oblázkové pláži, která na konci obsahuje i malinkou písčitou část a je hned vedle skály, takže si můžeme schovat věci do výklenku, do stínu.

Na skále objevuju krásné bílé krystaly, ale jako sůl to nechutnalo :)

Kluci si značnou část času hráli na písku, ačkoli jsem poznamenala, že dávat ty autíčka do písku nebude nejmoudřejší... 

 

Jedno španělské slovíčko rozhodně zůstane v paměti našich dětí navždy. Psát ho do písku jim vydrželo celkem dlouho.

Později (asi po dvou hodinách) se konečně osmělili, když se hladina oceánu začala trošku zvedat, a vrhali se do vln hlava nehlava.

Jakmile se na pláži objevil pes, naši mladší dva ho nenechali chvíli v klidu.

Když už skoro všichni odešli a my už jsme se pomalu taky sbírali k odchodu, protože se zas honily mraky a začínalo být chladno, zdraví mě pán, který přichází se dvěma dětma. Automaticky odpovídám "hola" a pak přemýšlím, jestli náhodou neříkal dobrý den? Mají malé mimino, tak si pomyslím, že beztak tam za nima kluci za chvilku vlezou. Šteluju uši, abych zaslechla, co si povídají, a fakt to vypadá, jako čeština. Když se na ně dívám, a vidím, jak pán vytahuje ukulele, napadne mě, jestli to nebude taky nějaká lesanská skupinka jako my, chlapeček má módní sestřih dlouhé vlasy nahoře a po stranách a vzadu krátké, to se mi zdá jako druhá indicie.

Za chvilku se fakt Kuba zvedne, že si chce pohladit mimino, tak jdeme, a odpověď přichází česky, tak se pánovi omlouvám, že jsem nezareagovala po našem, že už je to automatika, a dáváme se do řeči. Rodina se třema dětma od 8 měsíců do 5 let, jsou na cestách už půl roku, nejdřív projížděli Skandinávii, pak se dali na Španělsko a končí to dvouměsíčním tripem přes Kanáry. Jedou autem (už dává smysl, že mají s sebou ukulele) a spí v autě, takže jsou plně mobilní. Čím déle si povídáme, tím víc je jasné, že ano, smýšlejí podobně jako já, tak se těším z podobné noty. 

Kluci zkoušejí hrát na ukulele a Vojta usoudil, že když není na blízku táta, poslouží i jiný mužský element jako polštář pod hlavu. Kluci už mají hlad, tak se loučíme, v tom zrovna přichází i manželka muže s poslední dcerou, tak se seznamujeme, vyměňujeme si kontakty a domlouváme se, že se potkáme následující den.

V blízké restauraci jsem zahlédla gofio, tradiční pokrm Guančů, tak jsem si říkala, že to musím vyzkoušet. U vedlejšího stolku sedí další Čech, náhodička :) Kluci si taky něco vybrali, tak si navrch dávám poprvé tady cervezu, když konečně jednou neřídím.

 

Pivo přinesou v ledově vychlazené sklenici (opravdu ji vytahovala z mrazáku), je tak ledové, že se ani nedá hned pít. Gofio chutná stejně, jak vypadá, úplně mě to teda nezaujalo, a to jsem na lecjaké kaše fakt zvyklá. Ale když je to ta superpotravina, tak to sním, když už nic, je to celkem dost syté. Překvapilo mě taky, že opečený tuňák je celkem dost suchý, na rozdíl od toho, když si ho koupíte v plechovce.

Sotva dojíme, koukám, že je těsně před západem slunce, tak mizím rychle zaplatit, pobalíme věci a lifruju kluky na sedátko na pláži. Tentokrát nám vyjde nádherný západ, ne jako posledně, že byl v mlžném oparu a za mraky, tak si to užívám (strašně ráda bych napsala, že užíváme, ale klukům to bylo - zcela překvapivě - úplně putna).

Po návratu k apartmánu jsme dnešní romantiku zakončili mým vzteklým výstupem, když kluci zase utekli k sousedům a vyžebrali si tam v tuhle pozdní večerní hodinu donuty. Dozvěděli jsme se, že štěně prodali, což Vojta nechtěl vůbec pochopit. Ještě, že už zítra odsud odjíždíme.