Dnes ráno jsem poprvé zaspala. Únava zřejmě udělala fakt svoje, k tomu se mi v noci vybil telefon a nezazvonil, takže dneska jsem si střihla celých 10 hodin spánku.
Než jsme vyrazili na výlet, kluci znova objevili u vedlejšího vchodu štěňátko, a tentokrát s ním byli dva sousedé. Ti byli klukama unešení, snažili se s náma konverzovat, pak jeden zaplul domů a něco štrachal. Bála jsem se, co to bude za laskominu, a on podal Standíkovi (kterému svítili oči nadšením, že mu někdo něco dá) pistácie. Kluci se pořád neměli k odchodu a pány učarovalo, jak do sebe Vojta sypal azúcar, pořád opakovali, že je to mala (s čímž teda s pánama dost souhlasím), a tak zas pán zaplul dovnitř a přišel se sklenicí tomates, že prý to jsou domácí, tak jsem si říkala, why not, ale když mi dal lžičku, ať ochutnáme, byla jsem hodně překvapená, že to byly rajčata na sladko. Zřejmě něco na způsob rajčatové marmelády. No měli jsme si to nechat, tak jestli to projde přes letištní kontrolu (do váhového limitu v kufru to asi nedám), budeme to mít asi doma :D
Zamířili jsme do El Risco, počátečního bodu výletu na známý vodopád Charco Azul. Už na začátku cesty mě zaujalo, jak jsou na horách stromy, to tady zatím nebylo úplně zvykem.
¨
Kromě jiných plodin jsme tentokrát viděli, jak rostou na stromě granátová jablíčka.
Tak dlouho mi nešlo zaostřit na toho ptáka, až mi nezaostřený odletěl.
Za vesnicí jsme zapluli do travin a kluky po cestě hodně bavil "močál" se zeleným slizem :)
Cesta byla travnatá, je vidět, že tady je vláhy opravdu dost.
Dorazili jsme k vodopádu. Mapa sice ukazovala, že nejsme u cíle, ale mi se to jako vodopád zdálo celkem dobré, kluci byli rádi, že se nepaříme na sluníčku, ale jsme hezky ve stínu, a že mají konečně svačinu, takže jsem zhodnotila, že v cíli jsme. Dojedli jsme pistácie a klukům ulétl prázdný pytlíček do jezírka, tak jsem musela sundat boty a zase se trošku otužit. Za nějakou chvíli přišel pár a říkali nám, že prý za tím kopcem je ještě jeden vodopád, větší, a jestli jsme tam byli. Kroutila jsem hlavou, že ne, ale že jestli najdou cestu, ať mi dají vědět.
Zatímco kluci vesele svačili na skále, pán mi dál signál, že vodopád viděl, a kudy jít. Dala jsem klukům pokyn, ať se nehýbou z místa, a šla jsem to prozkoumat. Z páru šel nahoru jen muž, žena na něj čekala, až to prozkoumá, že prý nerada leze po skalách :)
Vylezla jsem na kopec, ale dál jsem cestu neviděla a už jsem slyšela řev Kuby, který se prý říznul o skálu do ruky. Tak jsem zas běžela zpátky.
Vrátila jsem se s nepořízenou, a po chvilce už nám bylo chladno, tak jsem zavelela, že se tedy vracíme. Potkali jsme se opět se ženou a pán se vracel, s tím, že cestu našel, a že vodopád teda "definitely worth seeing". Tak jsem se ptala kluků, kdo teda chce jít na ještě větší vodopád. Nejprve vypadali kluci odhodlaně, Standa to ale vzdal, a Vojta se nakonec taky poddal názoru staršího, chtěl jít jen Kuba. Tak jsem čapla Kubu do náruče a drápala jsem se nahoru jen s ním. Zalitovala jsem, že nemám nosítko, ale mé odhodlání bylo silné.
Dorazili jsme na místo, kde jsem byla i předtím, a pán mi ukázal, že je tam trochu ušlapaná cesta v trávě. Za chvíli jsme byli u velkých kamenů a Charco Azul nám vyjevil svou krásu. Já si u obou vodopádů vyzkoušela focení na delší čas. A až doma jsem si všimla, že nalevo od Charca je vlastně srdce :)
Není to moc vidět, ale tohle jsme společně stoupali, zde už po sestupu dolů.
Z tyčinek, které jsme měli na svačinu, Standa dělal Wolverina. A Kuba bláznil úplně všude.
Když jsme došli k autu, popojeli jsme si ještě k místní pláži El Risco. Na mapě bylo značené P přímo u pláže, říkala jsem si, super, už nebudeme muset šlapat, ale když na polňačce začaly pomalu přibývat kameny, až jsme dojeli k místu, které vypadalo jako koryto řeky, a bylo osázeno velkými balvany, usoudila jsem, že tudy autem cesta nevede a vrátila se o kousek zpátky. Naštěstí to z tohoto místa bylo k moři asi 700 m, tak jsme to došli pěšky.
Naši sousedi s pejskem mě varovali, že se tady nedá plavat, ale říkala jsem si, tak co, smočíme aspoň nohy. Jenže už po cestě byl ohromný vítr, a i když nás na cestě doprovázel písek (a z fotek to vypadalo, že tady právě bude písečná pláž), na místě byly zase jen balvany, červená vlajka a vlny, které by s námi udělaly rychlý proces. Na fotce to teda nevypadá, ale byly celkem velké.
Kluci si aspoň užili další házení kamenů do vody.
Já poslouchala úžasné šumění moře a byla svědkem toho, jak se zvednul prach nad pláží a vítr ho rozfoukával do okolí.
Doma jsme si večer pustili společně pohádku a já usnula dřív než kluci.
¨
