Dnes jsme vyrazili už dopoledne směrem na Agaete, přístavní město, odkud vyráží lodě do Tenerife. Zvažovala jsem, jestli se tímto směrem vracet, protože přes Agaete jsme jeli z Gáldaru sem a cesta plná serpentin byla značkou zkouškou mých řidičských schopností, navíc cesta odsud tam je na skoro 45 minut, ale nakonec jsem si říkala, že to dáme.
A dobře jsme udělali. Po cestě jsme se tedy s navigací dostali do uliček Agaete, kde jsem si řidičské schopnosti ověřila ještě o to víc, když jsem v jednosměrce musela couvat, protože jsem špatně odbočila, a cesta na tom místě prostě končila (mohla jsem to tedy střihnout po schodech, ale s půjčeným autem jsem neměla tu odvahu). Místní domky jsou tu všude typicky bílé, někdy s modrými lemy.
Naší první zastávkou byl Maipés, starodávný hřbitov, jehož nejstarší z hroby jsou datovány do 8. století. Celkem tady bylo nalezeno okolo 700 hrobů starých Guančů. Povídali jsme si s kluky o lávě, protože všechny zdejší hroby byly osázeny lávovými kameny.
Ale co si budem. Velký úspěch měly taky obyčejné kaluže...
Když však kluci objevili v hrobech první kostru, musela jsem na jejich přání zdokumentovat každý pozůstatek.
Bohužel světelné podmínky byly katastrofální, na focení jsme si vybrali nejhorší možnou dobu, v poledne.
I tak se nám naskýtaly fenomenální pohledy, které skrz fotoaparát ani nešly zachytit, to se prostě musí vidět naživo.
Hrobů bylo několik typů, od kruhových po oválné, nízké, vysoké, i s patýrkem, ty byly zřejmě pro tu nejvyšší kastu. Pohříbáni byli většinou po jednom, ale našly se i hroby společné. Na vršek hrobu z lávových kamenů pokládali pár kamenů kontrastních barev - bílých nebo červených.
Jedna společná i s kostlivcem.
Když uviděli kluci návštěvní knihu, moc tam chtěli taky něco napsat.
Po cestě zpátky jsme uviděli i pár ještěrek, paní u vstupenek říkala, že bývají až 30 cm velké, ale že je teď na ně zima, tak jsme měli asi štěstí, že jsme viděli aspoň pár malých. Za ty tři éčka tenhle prostor rozhodně stojí!
Pak jsme se autem přesunuli dále do Agaete, k moři. Po cestě kluky zaujalo hřiště, tentokrát teda s vymakaným tématickým megaprvkem.
Pláž byla sice částečně písečná, ale kamínků tam bylo víc než dost, a když se zvedla vlna na břehu, celkem bolestivě bodaly do noh, tak jsme se úplně nekoupali. Kluci si ale s kamínky vyhráli víc než dost, dělali z nich dortíčky a bůh ví co ještě :)
Když je pláž přestala bavit (a zvedala se hladina vody, že nám vlny málem spláchly ručníky, začaly se zas stahovat mračna a ochladilo se), měli jsme ještě hlad, tak jsme se přesunuli do blízké restaurace. Jídelníček byl napsaný jen ve španělštině, a byť už několika slovům rozumím, s místními výrazy si neporadil ani google překladač, ani google obrázky, takže jsem byla úplně ztracená. V kombinaci s vybíravostí našich dětí jsem objednávku ukončila na polévce salmorejo, kterou známe od našeho španělského dědečka, a jednom espressu. Jak se ale ukázalo, s číšnicí jsme si nerozumněly - jak jsem dělala zmatky ohledně objednávky (ještě jsme se s dětmi domluvili na hamburgeru, ale ten neměli, tak jsem vybírala, až nevybrala), ona pochopila, že chceme jen to kafe, takže jsme tam půl hodiny čekali úplně zbytečně. Nakonec jsem se tedy o samorejo přihlásila a s omluvou ho donesla, ale i když bylo dobré, za 7,5 a to dlouhé čekání fakt nestálo. Standa aspoň vyjádřil svůj názor na místní zeď.
Měla jsem v plánu vylézt na Roque de las Nieves, ale to jsem kluky nepřesvědčila, navíc se výrazně ochladilo, šli jsme tedy k autu, chtěla jsem popojet ještě o kousek dál a dát tam malý okruh. Kluci ale znovu uviděli ono lodní hřiště, takže jsme se přioblékli a vrátili se tam. Já jsem vzdala své vycházkové plány a aspoň využila trochu času ke čtení.
Na konci hraní krátká meditace.
Po cestě zpátky jsme se zastavili u Roque Guayedra, místu, kde byly nalezeny tři domy Guančů. Byla jsem moc ráda, že jsem zastavila, protože byl odtamtud nádherný výhled a byla hezky vidět i část Tabadaby, místního národního parku, který tento kousek západního pobřeží provází, a kam chci ještě později znova zamířit.
