Dnes jsem se zase nevyspala - večerní koupání si zřejmě vybírá svojí daň, protože Standík prokašlal skoro celou noc a já nemohla nad ránem vůbec spát, a tak jsem vstala v pět a začala pracovat. V 10 jsem pak měla hotovo a mohla nás chystat na výlet. Říkala jsem si, že tenhle model vstát opravdu brzy a odpracovat si vše z rána má celkem něco do sebe.
Dnešní cesta vedla na Firgas. Tahle cesta byla zatím ta nejkrásnější, co jsme jeli, vyjížděli jsme opravdu vysoko do hor a měli nádherné výhledy. Když jsme dojeli do města, foukalo, bylo zamračeno, chladno, sem tam spadla kapka, tak jsem si oblékli bundy.
Moc se nám líbily modely jednotlivých ostrovů, jdoucí po sobě jako schody, ukazovali jsme si, jak který ostrov je velký, jak který vypadá a proč jsou na znaku Kanárských ostrovů dva psi a sedm ostrovů.
Na začátku výletu jsme šli prudce dolů, převýšení bylo 450 metrů. Varovala jsem kluky, ať mají připravené nožičky, že pak to všechno budem stoupat zase nahoru :)
Náš nejstarší expert si vzal s sebou katalog hraček, který našel na pokoji, a když čekal na ty pomalejší vzadu, nelenil a četl :) Copak kochat se výhledama, ale hledat, co by si mohl přát k narozeninám!
Jen cesta dolů byla místy dobrodružná - úzká, plná kamínků, ale nádherně zelená. Fun fact - nějakým záhadným způsobem nás celou vrchní část cesty doprovázely bobky. Psí to nebyly, ale neidentifikovali jsme, které zvíře by zvládlo produkovat tak často. Už při sestupu dolů jsme samozřejmě museli dát pauzičku na svačinu.
Když jsme byli téměř dole, slyšeli jsme ustavičně se opakující kokrhání. Dole stála mohutná, už značně dlouho neoblydlená budova, kam bych se hrozně ráda podívala dovnitř, ale nebyla snadno přístupná, kolem bylo všude bahno a s dětma se mi nechtělo blbnout.
Počátek cesty v rokli zaplavila voda, a tak opatrně našlapujeme na větší kameny tak, abychom neměli mokro v botách. Fascinuje mě, kolik různých prostředí už jsme viděli, od suchých plání posetých maximálně kaktusy, přes bambusový háj, zelený skoro prales, až po údolí říčky.
Údolí také vévodí slepice s kohouty, jsou u zbořeniště i o kousek dál na plácku, kde si je spolu s jednou kachnou kluci krmí donesenými picos.
Dolní "stezku" často doprovázel přechod přes vodu. My jsme z našich výletů zvyklí na leccos, ale pravdou je, že u nás přes potoky bývají většinou hezké mostky. Tady se to řeší dvěma kládama - jedna dole pro nohy a druhá výš pro držení se.
Cestou s námi jde chvíli starší pár, paní ukazuje Vojtovi nějaké kytičky, které jí, takže se Vojta přidává a baští to společně, pak jí Vojta trhá celou kytici. Chutná to podobně i vypadá to podobně jako šťovík, zřejmě nějaká kanárská varianta.
Jo, opravdu jsme z opic. Potkali jsme kmen stromu laškovně nakloněný na bok, kluci si na něj hned vylezli a houpali se. Pak na něj oba skákali a ručkovali. Standa má tělocvik na tento týden splněn, řekla bych.
Konečně nacházíme první z malých vodopádů, to mě na této stezce lákalo, že jich je po cestě pět, takže je na co kluky lákat. A kluci mají nadšení, bambusové tyče stále u sebe a práskají do vody i do kytek po cestě hlava nehlava.
Úkol "najdi cestu".
Začíná přituhovat. Cesta je místy dost členitá, kromě toho, že vede různě přes potok (a kolikrát chybí klády, jsou tam jen velké a středně velké kameny), vede i různě přes skálu. Úsek z první fotky níže jsme scházeli s lanem směrem dolů, úsek z druhé a třetí fotky jsme pak šlapali s lanem nahoru. V tenhle moment jsem si říkala, jestli jsem opravdu vybrala správný výlet pro mě s třemi dětmi, a to jsem ještě netušila, co přijde.
Na drsnější terén jsem si brala Kubu do nosítka. Měla jsem ho na sobě celou cestu dolů, i druhou půlku cesty roklí, k tomu jsem většinu času nesla ještě batoh se svačinou a vodou, protože pro Standíka byl příliš těžký a nevydržel ho nést dlouho, a už jsem začínala být unavená, koleno se mi ozývalo.
Občas jsme blbě zahli, protože cesta nebyla nijak značená, a jak často vedla přes řeku, když jsme někde viděli zdánlivou cestičkou, šli jsme tam. Dostali jsme se tak jednou i místo nad vodopád, kudy vedla ofiko cesta, přímo vedle něj, do slepé uličky obehnané skalou. Každé vracení zpět znamenalo lehký úpad morálky (hlavně mojí tedy, kluci si ještě neuvědomovali, že nás čeká výšlap nahoru).
Protože ráda plánuju okruhy, i tady jsem měla naplánováno jít zpět jinou cestou, než se pouze vracet (z té představy se mi trochu dělaly osypky, doufala jsem v lepší cestu nahoru, protože už tam měla vést alespoň částečně silnice). Jenže když jsme došli do místa, kde měla být odbočka, bylo odboček najednou několik, jedna horší než druhá. Vyzkoušeli jsme jednu, ale GPS ukazovala, že jsme mimo. Pak jsme potkali pána, kterého jsme po cestě potkali už u prvního lana, a ten nám říkal, že to prozkoumá, ať počkáme. Chvíli jsme čekali, on nikde, šli, jsme za ním, a když jsme ho našli, gestikuloval, ať se vrátíme, že tudy ne.
Vrátili jsme se a na jeho radu se vydali "lepší" cestou. Ta lepší cesta znamenala, že byla strmě do kopce, plná bahna a kamenitých teras, kam jsem Vojtovi pomáhala přidržením na zadku, aby vůbec vylezl nahoru, a když jsme se kamsi vyšplhali, pán šel prozkoumat terén napřed. Já tedy začala zkoumat, kam to teda vlastně jdeme, zjistila jsem, že je to ta slepá ulička, která je v mapě hezky značená, ale bohužel nikam nevede. Asi by se to dalo střihnout k nejbližší cestě, ta ale nebyla vůbec propojená s Firgasem a s třema malýma dětma bychom to nedošli.
Začalo se ve mně probouzet lehké zoufalství. Čas ukazoval 17:15, stmívá se zhruba za hodinu a čtvrt, a my stojíme uprostřed džungle, nevíme kam jít, unavení a s 450 m převýšením vzhůru před námi.
Zavelela jsem klukům, že tudy teda ne, na pána čekat nebudeme a jdeme zpátky, abychom se dostali k autu ještě za světla. Cesta dolů tímhle terénem je ještě náročnější než cesta nahorů, jdu tedy pomalu před Vojtou (s Kubou na zádech a batohem vepředu), a pomáhám mu, aby mu někde nesjela noha. Vracíme se až k místu, kde jsme šli nad potokem po takovém nízkém balkonku, kdy jsem si říkala, jestli tudy ta cesta fakt vede nebo nevede. Vracíme se ještě dál, znovu se bahníme. já chytám paniku, protože po pravé straně, kde má být odbočka, je skála, tam prostě není šance.
Až pak vidím odbočku, GPS odpovídá, jdeme tam. Chvíli to vypadá relativně nadejně a pak je před námi zas kus skály a cesta nikde. V ten moment přichází anděl, paní z jedné strany vychází, já na ní posunkuju, jestli tam vede cesta a ona kývá, že ano. Jsme zachráněni! Když překonáme tenhle kousek skály, objeví se před námi cesta nahoru a mi ta obrovská skála spadne ze srdce. Klukům slibuju, že až tohle vystoupáme, zajdem na něco dobrého.
Vojta říká Kubovi, že on nic nedostane, když se nese, takže chce Kuba sundat a šlape po svých. Vojta mu ještě nabulíkuje, že když mu vezme klacky, dá mu kousek od sebe, tak si to dá Kuba rovnou s drobnou bagáží :)
Terénní výšlap zdoláme celkem rychle. Už se jen zoufale usmívám, že nahoře, kde je cesta naprosto přehledná, je ten rozcestník fakt k ničemu. Pohled na telefon a mapy mě v tenhle moment ale dost děsí a popoháním kluky, ať už opravdu nikde nezastavují (ty bambusové tyče jsou prostě silnejší než oni).
Síly dochází Vojtovi. Není zbytí, přemlouvám svá záda, ať to ještě dají, a beru na záda Vojtu. Domluva je do zpěvněné cesty, pak jde dolů.
Když se dostaneme na zpevněnou cestu, nálada je zase trošku lepší, cíl je na dosah. Kluci vidí obrovskou hromadu stavebních kamenů, které tam leží někomu u baráku, hned si chtějí nějaké vzít. Vysvětluju, že jim to takhle nemůžeme brát, že by se majitelé zlobili, že z toho něco budou dělat, a vzápětí přichází pán s kolečkem. Ten se sice nezlobí a vesele volá "hola", ale Kuba zkříží ruce a říká, že se bojí, že se pán bude zlobit, a kámen jde vrátit. Vojta si kameny nechává.
Jdeme dál, poslední úsek už je regulérně po silnici, kluci mají instrukce držet se krajnice, Kubu mám znova na zádech, Vojta se Standou jdou přede mnou. Vidím před námi užší část, tak klukům říkám, ať si dají pozor, že je tam ta cesta uzoučká. O sekundu později vidím, jak Vojta padá z cesty dolů na stráň... Svět se mi znova zastavil, běžím a kontroluju situaci. Do hlavy se nepraštil, jen si odřel trochu prsa a sedřel kůži na prstu, zřejmě od toho debilního šutru, který si prostě musel vzít s sebou. Řve, chce nosit, odkládám Kubu, naštěstí už jsme u prvního chodníčku, a beru Vojtu do náruče.
Přicházíme znovu k modelům ostrovů, a pak ke kašně, kde Kuba začne blbnout. Po straně jsou mozaikové lavičky, nad každou z nich visí nápis se jménem jednoho z měst Gran Canaria. Standa si tam sedá a chce fotit a Vojta konečně pookřeje.
Otevřenou kavárnu jsme nenašli, ale zahlédla jsem Dulcerii, dle názvu to vypadalo slibně. Všechny stoly byly plné, ale jedna paní nás pustila k sobě. Když kluci viděli plněné croissanty pomalu větší než jejich hlavy, chtěli ty. Mezitím se všichni hosté bavili tím, jak se kluci cpali, a mě se paní vyptávala, odkud jsme, kde teď bydlíme, jak jsou kluci staří... Vojta si zas užíval, že se o ně každý zajímá, a dělali srandičky.
V cukrárně pak od paní ještě všichni tři dostali lízátko, a Vojta si v autě po cestě domů zvládnul o to lízátko pořezat prst...
Dnes jsem usedla do auta raději než kdy jindy, podruhé tady řídila za tmy, a šla spát hned večer s klukama.
