Dnešní den jsem začala šepotem, takže aspoň jeden den nemůžu na kluky zvyšovat hlas, a prvním dnem cyklu. Kromě plného nosu mám tedy taky klasicky bolavé břicho i hlavu. Jsem ráda, že si to odbydu hned z kraje - těžím ještě z toho, že jsme teprve přijeli a zásoby samolepkových knížek i nadšení z nových deskovek (velké díky, Tinko, jestli čteš!) udržují děti v klidu. Program je jasný - nikam nespěchat a pobyt venku udělat co nejvíc odpočinkový.
Snídaně na naše poměry byla fakt luxusní - do ovesných vloček jsem kromě horké vody taky přimíchala protein, který jsem si prozíravě brala s sebou, přidala konopná semínka a para ořechy a trošku čokolády z müsli od kluků, a kvalitně jsem se najedla. Vše by bylo perfektní, kdybych ten protein před přidáním do kufru pořádně zkontrolovala, protože nebyl dobře zavřený a samozřejmě se nám vysypal do všeho možného.
Rozhodla jsem se tedy popojet na Arco de Tajao, kamenný klenitý oblouk, ze kterého se dá kousek dojít pešky i na pláž. Než jsme se ale rozhoupali k akci, bylo už půl třetí a potřebovali jsme se nejprve naobědvat.
Po cestě bohužel žádná restaurace nebyla a nechtěla jsem ztrácet čas tím, že bychom předtím ještě někde putovali pěšky, a tak jsem našla kraťounkou zajížďku k restauraci u benzínky. Říkala jsem si, že to nebude úplně extra, ale chtěla jsem tomu dát šanci. Bohužel nabídka byla opravdu chudá, všechno smažená klasika. Přivřela jsem obě oči a s klukama jsme se domluvili na hranolkách, sobě jsem chtěla objednat vejce se zeleninou, ale paní servírka neuměla anglicky, takže i když jsem jí na (anglickém, ty jo!) menu ukazovala, co chci, a překládala jsem jí do španělštiny huevos, nedoplnila jsem vegetales, takže přišlo nepříjemné překvapení v podobě jakési smažené rádoby housky, ve které bylo jedno volské oko.
Nepochutnala jsem si ani já, ani kluci, kteří svou porci nemohli dojíst (a Standíkovi to vyloženě nejelo). Radši si dáme nějakou raw stravu příště asi :D
Dojeli jsme k oblouku. Parkoviště je o trochu výš, člověk musí kousek popojít. Zeshora byl hezky vidět, ale jak jsme přišli blíž, najednou jsem si nebyla jistá, kde to vlastně je. Stezka totiž vede přímo přes oblouk a mi se zvrchu zdála cesta příliš prudká na to, aby to byla cesta :) Kluci hlásili, že jim to neklouže, tak dobrý :)
Když jsme si dostatečně užili oblouku a jeho okolí, šla na místo skupinka s fotografem a fotografkou. Paní nesla dívce šaty, tak jsem byla zvědavá, co a jak budou fotit. Když nás zbystřil pan fotograf, hned se ptal, jakou řečí mluvíme, a nabádal mě, ať se jdu postavit ke klukům, že nám udělá foto. Říkala jsem si, že by bylo fajn mít jednu fotku, kde jsme tak nějak normálně v kompozici nerozmazaní, ne jako obvykle, když nekomu půjčuju foťák. Pan byl klasický Španěl, jak je známe, dělal opičky, šteloval mě, jak se mám postavit (dej si ruce do kříže a koukej tam) i kluky (všichni se koukněte na mamku a vyplázněte na ni jazyk). Kluci byli nadšení.
Pokračovali jsme směrem k oceánu. Byla jsem překvapená, že tam byla celkem pěkná naučná stezka. Nalevo od stezky bylo bývalé koryto říčky - vždycky si říkám, kdy naposledy tam ta voda byla, když už po ní nebylo ani památky, krom zeleně, když je pořád zaznačená v mapě. Ale ta zeleň právě poukazovala na to, že tam nějaká voda musela nebo musí být, kolem dokola samý kámen a uprostřed trsy trav.
Technická vsuvka: Končím s editací fotek, můj počítač to absolutně nedává, trávím tím hromady času a nějak mi dochází trpělivost...
Minuli jsme keře tabaiba, ze kterých, jak jsme se dozvěděli na informační ceduli, dřív lidé sbírali leche de tabaiba, mléko, které používali třeba jako lepidlo. Kluci hned zkoumali, jestli tam to mléko fakt je. Je.
Poblíž oceánu jsme našli několik míst, kde lidé bydlí na divoko. Dovedu si představit spát někde takhle bokem, ale nechápu, jak takhle může někdo dlouhodobě žít, když tam je nulová šance získání nějakého jídla (no a ledničku taky nemají, že jo!). Možná jsem se místního měla zeptat, jak to tam dělá, abychom se na tento týden inspirovali :D
Vojtovi se chtělo čůrat, tak jsem mu říkala, ať se vyčůrá na místě. Byl konsternovaný z toho, že může čůrat na kameny a hned pobízel kluky: "Stando, počůrej taky kameny!"
Po cestě taky bylo zajímavé místo, které vypadalo jako pseudo-restaurace s posezením, ale bylo liduprázdné, jen hromada kamenných soch, které byly dost děsivé.
Kuba po cestě zakopl a dost plakal, tak jsem mu vysvětlovala, jak je potřeba jít pomalu a neběhat, když je kolem hodně kamenů. Ani jsem nedořekla větu a už se rozeběhl znova...
Když jsme dorazili na pláž vedle kempu, kluci se s nadšením vrhli do stavění hráze a já si dala chvilku odpočinku. Na čtení jsem vůbec neměla myšlenky, tak jsem se pak chvilku procházela po pláži a pozorovala rybky v přírodním "rybníčku".
Cesta zpátky už nám utekla rychle, sluníčko pomalu zacházelo, tak bylo potřeba přidat do kroku. Kuba opět zakopl, tentokrát už to nebylo na malinké oděrky, ale kolena si odřel do krve. Tak jsem ho čapla za ruku, aby nespadl ještě potřetí a poslouchala jeho nekonečné prupovídky.
Po cestě domů jsme se zastavili v Lidlu a udělali další zásoby. Večerní hostina na zemi pak byla skvělá, já si vybrala, aniž bych to věděla, anýzový rohlík a byl božský, to si doma musím upéct :) No a samozřejmě místní avokáda, to se nedá srovnávat s tím, co nakoupíme u nás... Najedli jsme se mnohem lépe než v poledne, a asi na teplé jídlo tenhle týden zanevřu, protože to za ty peníze fakt nestojí...
Když jsem balila kartáčky, chtěla jsem si pro sebe vzít nový. Vůbec jsem nezkontrolovala, že ten nový má na sobě napsáno "kids", takže je to ten nejmenší... Tak ještě budu muset absolvovat cestu pro nový nový kartáček pro sebe. Večer jsme zakončili deskovkami (tady zase dík, Verčo!) a v krásných deset večer jsme padli za vlast všichni.
