Počet odřených kolen: 4/8
Na mapě na mě Montaña Roja volala od prvního podívání, takže cíl výletu byl jasný. Protože kluci chtěli pláž, mapovala jsem terén a říkala jsem si, že první vystoupáme na horu a poté bude pláž za odměnu. Hora je sopečného původu, proto má červenou barvu a příznačné jméno.
Kluci byli dopoledne nesnesitelní - anebo byla nesnesitelná naše nepřetržitá společná přítomnost v jednom pokoji... Tak jako tak, stupeň hlasitosti všech hlasů nabrala příliš velkých decibelů na to se pokoušet něco tvořit, a tak jsme vyrazili ven. Kluci za společného kňourání, že musíme zase chodit, já s očekáváním, jaká bude nahoře vyhlídka.
Vyšli jsme na cestu, která vypadala dost pohodově, za chvíli se ale změnila v písčitý povrch, kam se nám zabořovaly nohy, a Kuba začal řvát, že chce na "plážt", že se mu v tom blbě chodí, že má písek v botách... Tak jsem začala povídání na téma chození po různých površích a myslela jsem si, jak si oddychnu, až se cesta zatočí doprava a my budeme stoupat nahoru po tvrdším povrchu.
Cesta nahoru sice nevedla po písku, ale namísto písku byly malé kamenné kuličky, které těžce podkluzovaly. S Kubou jsem raději šla za ruku, Vojta se střídavě držel a střídavě nám dělal vedoucího výpravy. Poklidně jsme stoupali do té doby, než Standa šel kousek po hladkém povrchu, kde mu ujely nohy a spadl. Vzteknul se na batoh, který měl na zádech, a řval, že dál už nejde. Tak jsem na sebe přihodila dopředu ještě jeho batoh, čapla jsem ho za ruku z druhé strany, a šlapali jsme.
Už po cestě jsem obdivovala vyhlídku, horu lemují ze dvou stran písčité pláže, takže jsme si mohli vybrat, na kterou se vydáme. Naproti nám se tyčela hora Pico del Teide a pod ním vzlétaly letadla. Ačkoliv bylo teplo, po celou cestu příjemně foukalo.
Na vrchu jsme si dali zaslouženou svačinu. Kluky jsem uložila do stínu a vydala se hledat kešku. Už jsem se chtěla radovat, že budeme mít první místní, ale nezadařilo se. Podle logů byla vzdálená 30 m od finálních souřadnic a nápovědu jsem ani po přeložení Googlem nepochopila, tak jsem to asi po půl hodině přešlapování na přilehlých místech, z nichž víc než dost smrdělo močí, vzdala.
Kluci si nahoře našli pěkný úkryt :)
Zespodu to nebylo dobře vidět, ale z vrchu byl krásně viditelný kontrast mezi červenou zemí a zeleným porostem. A vůbec mezi červenou zemí a zbytkem krajiny.
Z pláží jsme vybrali tu vlevo při pohledu z hory, pláž La Tejita. Byla široká, klukům se líbilo, že tam jsou malinké vlnky, před kterými utíkali, a byla klidná, na rozdíl od té druhé, kde byla hromada surfařů. A jako bonus byla kousek nudapláž, tak měli kluci srandu z naháčů, kteří se promenádovali po břehu.
Kluci se hned jali hloubit jámy a Kuba vytvářel malé pískové kuličky.
Já dočerpávala energii, a kluci se čím dál víc vzdalovali od břehu směrem k suššímu písku a ode mě, po očku jsem je pozorovala. Když jsem viděla, jak se zahrabávají do písku a jak jsou celí černí, šla jsem jim pomoct (a zdokumentovat to).
Zakopat tři mrtvoly, byť dětské velikosti, není žádná sranda.
Když se mrtvolky prozradí :)
Na konci byly z mrtvolek tři černoušci:
Nechala jsem kluky pořádně uschnout, zahráli jsme si jednu Florentinu a ani se nenadáli a sluníčko už bylo podezřele nízko a mně začínalo být chladno v tílku, a tak jsme se vydali zase zpátky.
