Když se mě ptal kamarád, jestli budu znovu psát zápisky z cest, mávala jsem rukama, jak nebude co psát... No a ono se mnou zřejmě vždycky bude :)
Před odjezdem aneb troška fňukání
Samotnému odjezdu předcházely už události doma. Nejen, že mi není dobře psychicky už nějakou dobu, ale 12 dní před odletem donesli kluci ze školky jakousi chřipku, kterou jsem myslela, že jsem krásně ustála jen proto, aby se o dva dny později vrátila ještě se silnějším úderem. Takže včetně brutálních bolestí hlav, doprovázených neschopností dělat naprosto cokoli.
Malovala jsem si, jak si za volný leden dořeším resty, a namísto toho jsme všichni leželi na hromadě a mi bylo v závěru tak zle, že jsem poslední týden neudělala ale už vůbecn nic. O víkendu jsem v záchvatu zoufalství šáhla po ibalginu, abych nás byla schopná alespoň zabalit a dokoupit nezbytné položky, které nám v seznamu chyběly (no a ušít softshellky, protože kluci zas vyrostli).
Popravdě se mi nakonec vůbec nikam nechtělo. Doma bych si mnohem více odpočala a v klidu se uzdravila, kluci by mazali do institucí a dodělala bych konečně to, co se zas odsouvá na nikdy. Nepatrně mě vyděsila předpověď o počtu nanočástic v ovzduší a že je tady vlastně podstatně nezdravěji než doma u nás. A navíc zas být sama, a tak dlouho... Už jsem věděla, do čeho jdu, takže nadšení z dobrodružství jednoduše nemohlo být tak obrovské jako loni. Zároveň v sobě cítím jakousi konečnost, že tohle bude druhá a poslední cesta v tomto složení, a bůh ví, kdy nějaká další cesta bude, když nás čekají dva prvňáčkovské roky za sebou.
Den D
Budíček ve dvě ráno. Uvařit čaj do termosky, jedno kafe, druhé kafe, nanosit věci do auta, nanosit děti do auta, objednat pojištění, na které jsem zapomněla, vyměnit koruny za eura... A jedem. Na letiště do Vídně nás odvezl můj muž. Děti cestu v klidu prospaly a na rozdíl od nás dospělých měly tak 2 hodiny spánku k dobru.
Byla jsem překvapená, když namísto toho, abych šla rovnou k přepážce na odbavení zavazadla, na mě paní mávala, že si mám načíst letenku. Automatizace zasáhla všude, i na letiště, takže kufr si oblepíte sami a pak s napětím čekáte, jestli bude číslo na váze větší než 20 kg a vy už nebudete moci dělat psí oči, že máte tři děti a že se to do jednoho kufru prostě nedá narvat, anebo to bude v klidu a pofičíte bez problémů dál. Automat řekne ok anebo ne-ok, mazej si to doplatit. Naštěstí jsem doma prozřetelně test váhy dělala, a odebírala jsem těžší předměty za pomocí váhy na mouku (překvapilo mě, že malé skladné ručníčky jsou těžší než třeba plavecké brýle a tak), takže limit nepřekonán s krásným výsledkem 19,6, můžeme jet!
Rozloučili jsme se s mužem a šli na odbavení sebe. Voda už neprošla ani jako pití pro děti, bezmilosrdně byla vylita (ale prozřetelně jsem měla plnou jen jedinou láhev do auta). Vyložila jsem našich asi 258 kontejnerů, aby mi batoh dali na druhý pás, že je něco špatně. Když si pak udělali čas projet batoh ještě jednou, řekl mi pan odbavovač, že tam mám foťák - no jo, na ten jsem úplně zapomněla, že ho mám vyndat taky. Takže kolečko batoh - foťák znovu, a když už jsme v tom, rovnou mi otevřete to příruční zavazadlo a vyskládejte obsah a víte co, ukažte opasek, ojedu vás papírkem (seriously, někdo mi napište, k čemu to je, ať nemusím dlouho googlit a můžu to vysvětlit dětem).
Míříme k bráně C36, po cestě zastavuju u záchodu odskočit si a naplnit všechny láhve vodou, cesta bude dlouhá. Pokračujeme dál a zcela nečekaně zas jdeme dál a dál a dál, já pohlédnu na hodinky a zjišťuju, že do zavření gate nám zbývají 3 minuty, tak radši přidáváme na tempu. Naštěstí jsme předposlední (a jak se ukáže, tak ještě před-před), a čekáme v rukávu, než se ti před náma naloží.
Pětihodinový let je dlouhý, ale pětihodinový let s dětma je nekonečný. Kuba začal své "Já už tam chci být" asi deset minut po vzlétnutí, naštěstí i když už zvířátka a autíčka nezabraly tak dobře jako loni, knížky udělaly trošku lepší službu, pomohla skladná deskovka a hlavně, hlavně Marťa nezapomněla stáhnout filmy pro děti, takže nejlepší službu na závěr udělal tablet s pohádkami. No a jídlo. Samozřejmě. Napekla jsem nám na cestu klasické české makové buchty, když budeme tak dlouho od domova, a kluci se cpali jak nezavření.
Jedna vsuvka. Nejhorší mučení na světě je to, když vás někdo budí cíleně vždy chvíli po tom, co usnete. Vzbudili mě takhle snad 56x a řekla bych, že je to horší než polévání vodou a rvaní noh. Po 3 hodinách spánku rozhodně!
Po dosednutí na zem naštěstí Češi netleskali, během přistávání jsme sice s Vojtou trošku trpěli na uši, ale když jsem si uši profoukla, zjistila jsem, že i když hlas skoro nemám, nemluvím tak tiše, jak jsem si myslela, že on ten svět je celý nějaký hlasitější :D Takže díky za tlaky.
Po příletu jsem chtěla kluky vyfotit s letadlem, ale Vojta klasicky bojkotoval a Standík za chvíli začal zelenat. Ptala jsem se pána hlídače, kde je nejbližší záchod, a ten mi řekl, ať to Standa hodí hezky na férovku na cestu, že je to jedno. Tak jsme čekali, jestli zanecháme na letišti náš otisk nebo ne, a nakonec to chlapec ustál.
Bohužel vzduch na místě není úplně ten nejčerstvější. Obloha tady má do blankytně modré velice daleko, a výhled je takový mlžný... Tady zřejmě calima nebude úplně neobvyklá.
Po vyzvednutí zavazadla a vyřízení papíru k autu jsme zamířili do kavárny. Já kafe od rána neměla a po dalším nespání už to začínalo být kritické. S mým pitím kafe jsme zvládli i sendvičový oběd a Kuba zas rozhazoval úsměvy tak, až se s ním zakecal pán vedle u stolu, resp. se ho vyptával a nedostal odpověď, tak jsem se chopila iniciativy a od věku našich dětí jsme se dostali ke klimatu na ostrovech, který ostrov je nejhezčí (El Hierro), že jsme tady ve skvělý čas (protože budou karnevaly, víme) a posdíleli jsme svou lásku k focení.
Vyzvedli jsme auto, nastrkali všechno všude, kde to šlo, a vyjeli jsme vzhůru ocejánu. Velice mě pobavila spz končící MLS, tak snad nebude nabádat cizí lidi k loupení.
Ujeli jsme pár minut, dojeli do El Médano a Standík hlásí, že mu není dobře. Ptám se ho, jestli chce zastavit, říká asi jo, tak přistavuju, vystupujeme, dýcháme nečerstvý vzduch... A pak to tentokrát opravdu hodí a já si říkám, že je fakt blbé, že tady neprší, a deštík to z té silnice nespláchne.
Na pláži bylo fajn. Chvilku jsme čekali (k Vojtově nelibosti) ve stínu, protože jsem nás nechtěla vystavovat prudkému sluníčku hned po příjezdu, pak jsem ale vyměkla a šli jsme na písčitou část, kde kluci blbli jak pominutí, to nadšení bylo dojemné. Já si dojemně lehla, koukala na ně, pozorovala šumění oceánu a zklidnila se, že to bude přece jen fajn.
Vojtíšek nakonec zalomil a ležel na pláži jak roztomilá mrtvolka. Nešel absolutně vzbudit, takže jsem ho musela, když už se jsme chtěli ubytovat, odnést v náručí.
Nebyla bych to já, kdybych zase něco kardinálně nepo... kazila... Vyzvedli jsme si klíč, vstoupím do pokoje a zjišťujeme, že v celém domě není absolutně žádná kuchyně, ani lednička, ani mikrovlnka, ani rychlovarná konvice. Vyděšená píšu majiteli, že tohle jsem teda úplně prokaučovala, vůbec jsem si toho nevšimla, viděla jsem jen sdílené sociálky, ale to mi nevadí. Asi mi mělo dojít, že ubytování s názvem "bed and coffee" asi nebude úplně to, co bychom potřebovali. (A asi nemusím dodávat, že cestovní postýlku, kterou absolutně nepotřebujeme, se mi prostě nepovedlo rozložit a štalovala jsem ji z pokoje ven nakonec na štorc, protože se absolutně nechtěla vlézt složená ven...?)
Naštěstí mi majitel dal vědět, že v kávovaru se dá ohřát i voda na čaj, tak se po čase uklidňuju, že holt budeme nakupovat častěji, ale čaj a kaši si uděláme, v nejhorším prostě bude instantní polívka, a holt budeme muset poznat víc místní gastro kulturu.
Co mě taky naštvalo, je, že jsem si sice vzala nabíjecí kabel na mobil, ale s USB-C a ne klasickým USB: V autě jsem se radovala, že tam můžu strčit kabel, s sebou mám všechny adaptéry do zásuvky klasické... Tak ještě že nabíjí i ten noťas.
Vyrážíme s Kubou na lov potravin, kluci zůstávají doma se samolepkovými knížkami. Překvapuje mě místní binec, mezi domi jsou sutě, hromady odpadků, roušky naváté všude možně.... A oproti Gran Canaria úplně odlišná kvalita silnic - paradoxně mnohem horších. Tak snad tady nebudeme zklamaní a hurá na kutě.