Třetí den je pro mě druhý krizový den, takže pokračujeme v odpočinkovém módu. Kluci zase chtějí na pláž, takže jsem vybrala pěknou pláž, na které by mohl být klídek, a tentokrát to bude výjimečně bez výšlapu předtím.
Kluci kolem poledne zas začali vyšilovat, že už musíme jít, takže i když jsem byla konečně v pracovním flow, řekla jsem, že tedy půjdeme. Měla jsem trochu obavy, jak to bude vypadat, protože vždycky chtějí na pláž a za hodinu už je pak řev, že chtějí zase domů (jako včera).
Jedna z obrovských zábav když nasedáme nebo vystupujeme z auta je kamera, která se zapne při zařazení zpátečky. My to na autě nemáme (díky bohu, jak to tak vidím), a tak je to pro děti velice zajímavý podnět k zábavě.
Když jsme jeli podél pobřeží, byla jsem překvapená, jaké jsou dnes vlny, vítr totiž nebyl nikterak silnější než včera. Na plážích podél města El Médano se vyrojilo mnoho surfařů. Když jsme zastavili, koukala jsem, že i na tomto místě jsou vlny celkem velké a měla jsem trochu obavy, co z toho dneska bude. Naštěstí pláž byla v zátoce, a tak i když vlny byly, nebyly příliš vysoké a na pláži byl dlouhý pás mírné hloubky.
Skvělé na tomto místě bylo to, že místní skála dělala příjemný stín, takže i když jsme přišli poměrně brzo po poledni, dalo se sedět v příjemně chladném stínu a ve stínu jsme měli celou dobu uložené naše věci. Lidí bylo tak akorát.
Součástí pláže byla opět nudapláž, takže naháče jsme potkali i tady. Na místních plážích je příjemné, že docela dost žen je nahoře bez, a když se přidají ještě ti úplně všechno bez, člověk si pak nepřipadá nepříjemně, že je taky napůl odhalen, jako na klasických plážích.
Vodní hrátky spíše obrazem než slovem:
Voda se naší dece blížila blíž a blíž, až se nám stalo, že přišla jedna velká vlna, která nám očváchla kus deky i ručníky, to už se mi dlouho nestalo! Naštěstí slunko dost pálilo a vše stihlo uschnout.
Kluci mile překvapili, když si hráli ve vodě, stavěli z písku všemožné stavby, a já si zvládla i chvíli číst. Po pár hodinách ležení už jsem ale měla dost a chtěla jsem jít alespoň na ne úplně vzdálenou kešku. Kluci ale protestovali, že nechtějí, tak jsem je zaparkovala na místě a vyběhla jsem sama. Bohužel ani tady jsem neuspěla, a když jsem ji nemohla hned najít, nechtěla jsem nechat kluky dlouho samotné a radši jsem šla zpátky.
Překvapilo mě, jak příjemně se po skálovitém terénu šlo, jak je tady skála pórovitá, vůbec to neklouzalo a člověk mohl jít úplně v klidu po vrstevnici rovnou nahoru. Hrozně příjemný zážitek. A fascinující, jak je najednou krajina úplně žlutobílá, oproti včerejšímu červeno-zelenému kontrastu.
Lákalo mě omrknout i druhou stranu, na kopci nad pláží, a když jsem viděla, že jsou kluci v klidu, domluvili jsme se, že se ještě podívám tam - přece jen odtamtud na ně aspoň uvidím. Stoupala jsem vzhůru nejprve po písku, kde jsem vzpomínala na duny v Maspalomas. Pak přišel stejný skálovitý terén, který se volně proměnil ve skálové schody. Kdybych dole neměla děti, celkem pohodlně bych stoupala až úplně nahoru. Říkala jsem si, že je škoda, že nechtěli jít, protože tenhle terén by se našim horolezcům dost líbil.
A tohle byl pohled dolů na cestu, po které jsem přišla
Vrásnění mě fascinovalo.
Klukům jsem poradila, ať jdou na spodní, písečnou, část, že můžou běhat nahoru a dolů podobně jako v dunách. Přeložili si to ale jinak a najednou je vidím, jak stoupají nesměle taky vzhůru.
Kuba naštěstí zůstal níže, kluci ale neposlouchali mé volání a pokračovali až k prvnímu "patru." Tam jsem jim vynadala a hnala je dolů, když chtěli bosí ještě stoupat nahoru po schodové části. Však jsem věděla, že se jim ta cesta bude líbit.
Pak se s nadšením vrhli do sjíždění a seběhávání po písku nebo válení sudů.
Já už si šla zase sednout na deku, když kluci blbnuli, když v tom se začalo ozývat bubnování. Pan si prostě vzal s sebou na pláž bubínek a předvedl nám tam koncert. Dobré to bylo :)
Jako další hru si kluci vymysleli, že budou lítat s ručníkami a mydlit se s nima. To hodně zaujalo jednoho chlapečka, který za nima neustále běhal.
Chlapeček se jmenoval Edek a byl z Polska. Jeho maminka měla taky foťák, ale na rozdíl ode mě neměla digitál, ale starý klasický manuální foťák na film. Hned jsme se s jeho rodiči dali do řeči, doporučili mi pár míst na ostrově, kam bychom se mohli podívat, oni zrovna svou čtrnáctidenní dovolenou končili. Protože maminka cvakla i pár fotek našich dětí, dala jsem jí e-mail, tak jsem zvědavá, co pošle.
Fascinuje mě, jak plynule všichni, s kým se dám do řeči (když nepočítám veškerou obsluhu v restauracích nebo obecně lidi, po kterých něco potřebuju), umí anglicky. Připadám si vedle nich vždycky jak hotentot.