Dostala jsem feedback, že jsou naše výlety prý hodně idylické a já vypadám, jak všechno s přehledem zvládám. Takže dnešní výlet bude souhrn toho, co všechno se dá podělat (a proměnit to v dobrodružství) :)
Hned z rána jsem měla schízu, protože mě čekal pohovor v poledne a já nemohla najít sluchátka. V kabelce jsem je nenašla, v batohu jsem je nenašla, tak koukám do telefonu... Sluchátka jsou mimo krabičku a poslední poloha v Mesa del Mar. Hrabu se v paměti a vzpomínám, jak jsem před usnutím poslouchala jeden podcast a položila jsem je na noční stolek. Naskakuje mi, jak kluci v ložnici blbnuli, rozhazovali věci a vyděsila jsem se, že sluchátka leží někde na zemi. Panika byla o to větší, že už jsem jedny sluchátka ztratila.
Dopoledne se také věnujeme škole a řešíme záseky našeho nejstaršího, který češtinu prostě dělat nechce, ať se snažím, jak se snažím. I když má za úkol jen dvě stránky k vyplnění, stejně si znovu vytahuje matematiku a radši počítá příklady. Helče vysvětluje principy indického násobení, ale doplňovat i/y, to prostě ne. S Helčou u toho krájíme zeleninu a vaříme oběd.
Nakonec jsem se obešla bez sluchátek, a až po pohovoru mě napadla spásná myšlenka, jestli jsem si je nestrčila do jiné kapsy batohu a ono jo! Přichází lehké zklidnění, naobědvám se a mizíme na výlet.
Dnešním cílem je hora Chinyero, ležící kousek od Montaña Negra, což jsou nádherné černé hory sopečného původu. Máme za sebou horu červenou, horu žlutobílou, černá nesmí chybět! Okruh ale sám o sobě byl lehkou výzvou, protože měl být dlouhý 10 km. Měl.
Když přijíždím k silnici, po které jsme měli vystoupat, abychom měli právě takto dlouhý okruh, vidíme závoru a zákaz vjezdu. Říkám si, že to prostě prodloužíme, ale příliš jsem to nepromyslela. Když vyjdeme, měřím vzdálenost, a protahujeme si okruh o necelé 4 km. Hmmm...
První krizička přichází, když Kuba zjistí, že kluci si vzali softky, ale on má tepláčky a softky nemá, takže se vracím do auta pro softky. Měla jsem pocit, že když jsme vyjížděli za lehkého mračna a budeme ve výšce okolo 1400 mnm, plus se budeme vracet se zapadajícím sluncem, budeme potřebovat teplé oblečení, takže softky, mikiny s sebou, i já jsem si na sebe nebrala tílko, ale tričko. Jenže zatím brutálně praží slunce a Kuba má krizičku číslo dvě, že má triko s dlouhým, a ne krátkým, rukávem a je mu vedro. Je nám vedro všem.
Zatím je krajina hodně zelená, sem tam vidíme poletovat mraky a otevírá se nám nádherný výhled na Teide zase z jiné strany.
A Teide ještě uvidíte v dalších rozmanitých barevných prostředích :D
Potkáváme také veliké, zdánlivě suché, stromy, u kterých později identifikujeme, že se jedná o fíky. Nejdříve podle listů, pak potkáme strom i s počínajícími plody.
Dostáváme se k rozcestníku, kde jsem chtěla dojet autem. Už v tuto chvíli máme za sebou stoupání 200 m a hromady keců plných nesouhlasu. Po cestě jsme zahájili motivaci sušeným mangem. U rozcestníku kluci nacházejí brýle a mají velkou srandu z toho, jak v nich vypadají. Brýle jsou na blízko, takže když Vojta vykulí své jinak velké oči, je fakt k popukání :)
Vedle rozcestníku je krásná mandloň, kterých potkáváme po cestě čím dál víc. A u mandloně další brýle. Co je to za místo, že tady lidé ztrácejí brýle? A všimněte si, jak je dorůstající měsíc jinak nakloněn než u nás.
Když popojdeme o kousek dál, přichází krizička číslo 3. Vojta nemá mikinu. Já supím, protože opravdu nechci ztrácet další věci a už vůbec ne plánovat nějaký obchod, kde koupíme mikinu novou. Vysílám zbytek výpravy napřed a vracím se zpět, mikina mu spadla zhruba 200 m zpátky.
Mandloňová nádhera nás provází notnou část cesty.
Po chvíli se krajina proměňuje a my kolem sebe máme první černotu. Cesta je více kamenitá, jde se hůře, kluci co chvilku zastavují a nadávají na vedro a že chcou zpátky. Pokračujeme v motivaci.
Potkáváme také žlab, který vypadá, že mohl vést vodu.
O pár metrů dál znovu kluci čekají na motivaci, dneska je to velká hybná síla.
A my vidíme první černý kopec, který se ale trochu zelená zeleným křovím.
Když jsme byli u další kvetoucí mandle, napadlo mě, jestli se nějaká loňská mandle nebude poflakovat na zemi. Sklonila jsem se tedy k zemi, a našla. Pak druhou, třetí... Pak se přidal zbytek výpravy. A jako za starých časů jsme tloukli do mandlí kameny a ochutnávali jsme. Měly skvělou, hořkou chuť, mnohem výraznější aroma než mandle, které koupíte v obchodě.
O kousek dál jsme našli strom, kde zralé mandle ještě držely na větvích, a tak jsme pak nasbírali plné kapsy mandlí na doma, abychom se nezdržovali, byť to bylo velice příjemné, chroupat si mandle ve stínu.
Našli jsme další žlab, tentokrát ale zakrytý, ale hlučný, tam voda fakt teče! Když jsme otevřeli dvířka, viděli jsme proudit vodu, a kluci se zkoušeli zchladit.
Cesta pokračuje borovicovým hájem a my vítáme stín. Vojta najde obrovskou šišku, ale už je hrozně naštvaný a nespolupracuje na fotku. Všichni už máme celkem velký hlad, ale chtěli jsme se najíst až v půli cesty, ať už máme něco za sebou, a pořád ne a ne dojít k jeskyni, kde jsem plánovala zastávku. Kuba už vyloženě vyčerpaně pláče, chce vzít, jenže ho nemůžu vzít, když mám batoh plný jídla a pití, což by kluci neunesli, a tak mu opakuju, že ho vezmu po svačině, až baťůžek vyprázdníme a můžu ho předat jednomu z kluků.
Nakonec zaparkujeme u kešky ještě před jeskyní, říkáme si, že je tam hezky a příjemně ve stínu. Keška je ukrytá na blízkém vystouplém kamenitém pahorku.
Zatímco svačíme, koukám se na mapu, kolik nám tedy reálně zbývá kilometrů. Přichází panika, a ne úplně lehká. Nejsme ještě ani v půlce a zbývá nám 8 km. Ještě 100 m stoupání, než začne klesání. Je lehce po půl šesté a v sedm zapadá slunko. Předchozích 7 km jsme šli 3,5 hodiny. Takže promlouvám ke klukům, že jsme to trošku zpískali, a že teď potřebujeme, aby opravdu šlapali, že zpátky půjdeme nakonec asi za tmy.
Kluci si kupodivu mé povídání skutečně vzali k srdci. Míjíme jeskyni, kam si Vojta jde akorát posvítit a konstatuje, že tam nic zajímavého není.
Pak konečně vidíme Chinyero. Okruh kolem něj vypadá fakt hezky, mrzí mě, že to už opravdu nedáme, a tak jen mlsně koukáme na to, co jsme mohli vidět a jaké kešky jsme mohli hledat.
Přesouváme se volně do dalšího borovicového háje, kde místy krásně prosvítá sluníčko, ale jinak je velký stín a teplota začíná pozvolna klesat.
Kuba mi na zádech usnul, a tak vyhlídka na to, že by kousek šlapal sám, se pomalu rozplývá... Mě celkem bolí ramena a pomáhám si, jak můžu.
Pak už sluníčko regulérně zapadá a já se modlím, aby les skončil dřív, než úplně zapadne. Za to dělá ale krásné světlo a u další kešky, poslední, kterou se ještě odvažujeme rychle odlovit, si děláme rychlé foto. Když jdeme od jeskyně, vedle které je keš, dolů, opíráme se o stromy a jsme překvapené, jak černé máme potom ruce.
Když vyjdeme z lesa, padneme do mraků. Teplota je okamžitě o dost nižší, takže kdo může, nasazuje mikiny. Kuba ale ještě spí, takže já držím. Po cestě se ale probere a schovává se mi tak do klubíčka, že mě konečně nebolí ramena, tak mu říkám, že na rozcestí zastavíme a přioblékneme se.
Když ho na rozcestí sundám, zjišťuju, že má mokré tepláky - to znamená, že má mokré i trenky a já záda i nosítko, zase se po spaní na zádech počůral. Tentokrát děkuju za jeho výlev, že chce s sebou softky, a třesoucího ho hbitě převlékám do suchých softshellů. Sobě mokré triko nechávám, ale přioblékám legíny a mikinu. Mraky kolem sebe šíří mrazivou teplotu i náladu, spěcháme.
Dostaneme se mezi keře, kde je úplná tma a my musíme vytáhnout baterky z mobilů, abychom si svítili na kamenitou cestu. Uklidňuje nás, že jsme tak daleko od civilizace, že úchyl i kdyby chtěl, tak tady fakt nebude. Se Standíkem krátím cestu vyptáváním se na vyjmenovaná slova po L a když to nemusí psát do sešitu, najednou spolupracuje.
Když vyjdeme ze změti keřů, dostaneme se na asfaltku, po které jsme došli. Tam baterky vypínáme, protože nám na cestu nádherně svítí měsíc a vidíme kouzelnou hvězdnou oblohu. Helča po cestě stíhá nainstalovat aplikaci Stellarium a tak poznáváme jednotlivá souhvězdí a kocháme se tím, jak vidíme jinou část noční oblohy. Na konci vidíme také Jupiter a společně se radujeme nejen z krásných pohledů, ale taky toho, že už jsme u auta a vše jsme společně zvládli. Starší kluci mají v nohách každý okolo 15 km a já zas dala 8 km s Kubínem na zádech, tedy zhruba se 17kg závažím.
Tohle byla naše výsledná cesta: