Po včerejším velkém výletu jsme chtěli dnes více odpočinkový program. Dopoledne jsme měli v plánu stihnout muzeum, které je mezi 13. a 16. hodinou zavřené, a odpoledne si střihnout keškový okruh, který jsme nestihli před dvěma dny.
Každé ráno se nám ukazuje krásný výhled na Gomeru v mracích.
Ráno jsem tak v klidu zadělala na lívance z gofia, které jsme chtěli vyzkoušet. Byly dobré, díky našlehanému bílku se nám zvedly i bez kypřícího prášku, ale byly trochu suché. Naštěstí jsme k tomu měli dobrou marmeládu a jogurt.
Já jsem se před jídlem ještě procvičila, a mám radost, že stoj na hlavě po těch několika dnech tréninku už zvládám jistěji.
Nakonec zvládáme vyrazit až lehce po poledni a spěcháme, ať muzeum stihneme. Je od nás vzdálené asi 300 m, po cestě se zastavujeme na místě, kde jsou nádoby na vodu a nějaké povídání k nim. Je to proto, že od tohoto místa zřejmě vycházeli místní lidé do hor pro vodu, chodili prý 6 km tam a 6 km zpátky. Ze zdi byly vyvedeny kohoutky hezky zdobené různými zvířátky, ale voda tam netekla.
Muzeum je zaměřeno na hrnčířství, které bylo v Arguyao velice rozšířené a teď se mladší generace snaží tuto tradici udržet. Zajímavé bylo, že dřív to fungovalo tak, že některé ženy vyráběly nádoby a některé je chodily prodávat. Tady jsme viděli nějaké ženy přímo v akci, jak opracovávaly jakousi misku.
V muzeu bylo také vystaveno několik různých předmětů z běžného života dřívějších lidí, ať už to byly nejrůznější košíky, na obilí, na fíky, apod. Ve vnitřním prostoru bylo vystaveno větší množství různých druhů nádob, které používali k různým účelům.
Muzeum není veliké, takže si pak vyběhneme kousek výš na výhled k sochám dvou žen s nádobami.
Děti jsou fascinovány omítkou na protějším domě oproti muzeu, která obsahuje střepy. Zajímavý způsob, jak se vyrovnat s odpadem, který se na ostrově válí i tam, kde byste to nečekali.
Chystáme se do obchodu, abychom dokoupili nějaké suroviny, zítra má být neděle, a to neseženeme nic. A taky jsem včera slíbila klukům nějakou odměnu za velký výlet. Ale mi nedochází, že dnes je sobota a to malé obchody také nemají odpoledne otevřeno... Tak počítám, jestli bez nákupu přežijeme.
Kousek od obchodu je místní bar, který má uvnitř nějaké pečivo, tak se domlouváme, že to bude cíl naší odpolední vycházky, ať klukům drží motivace.
Zastavujeme taky u malebného kostelíku s vlaječkami, které jsou zřejmě pozůstatkem zdejšího karnevalu. U kostela je lano k druhému zvonu volně přístupné lidem a kluci se k němu hned ženou zazvonit. Netrvá to chvilku, co nám pán vynadá, že to dělat nemají. Zřejmě slouží ke shromáždění místních lidí.
Během toho, co chystáme oběd, kluci zase tvoří.
Odpoledne chvilku spočneme, pořád je dost velké vedro a my se na výletě nechceme péct. Vyrazíme před čtvrtou hodinou. Kluci si na cestu berou k mé nelibosti autíčka a my s Helčou zas koukáme, jak kolem nás probíhávají běžci, zřejmě je tady nějaký orientační běh.
Začátek výšlapu je pořád dost pekelný. Kluci nadávají, že je vedro, a já trošku zvažuju, jestli jsme fakt zvolili odpočinkovou trasu, když vyrážíme do kopce po cestě s mnoha kulatými kamínky. Trasa by však měla mít po cestě hodně kešek a doufám v to, že se kluci nadchnou jimi a nebudou remcat.
 |
| Pohled na Gomeru s blyštivým oceánem |
Začátek na to ale fakt nevypadá. Zatímco já s Helčou hledáme kešky, kluci se vždycky někde zastaví a dožadují se o motivaci. Po čase Standa vypne úplně a raději nemluví vůbec. Já zkouším utrhnout jednu opuncii a i zralý plod má na sobě zase mikrojehličky, které se mi zapíchnou do prstů a místo logování je vyndávám. Helča ale ochutnává a konstatuje, že je hezky sladká.
Když se cesta zlomí a jdeme zase z kopce, kluci se trošku uvolní a aspoň ti mladší dva se začnou předhánět v to, kdo najde další, kdo ji vyndá a kdo ji uklidí. Kuba se chce vyfotit u jednoho kamene, u druhého kamene, Vojta mu tam hned běží.
Pohled zpátky na Arguyao:
Jdeme skutečně zajímavým prostředím, půda je zase lávově černá a z ní vyrůstají tyto podivné rostliny, které nacházím, že se jmenují Aeonium urbicum.
Série kešek se jmenuje Almendro y Pina a nám se skutečně promění krajina v borovicový les. Stín velice vítáme a kluci za keškama už dokonce i běhají.
Koukáme na detaily borovic a ony jsou skutečně úplně černé, jako kdyby byly ohořelé. Nedivíme se, že naše ruce pak po dotyku s nimi tak nějak tmavnou.
Kuba si zase najde kámen, kde chce vyfotit, a Vojta chce fotit, tak nám udělá aspoň jednu společnou. Dochází Helča, a Vojta nás chce vyfotit i s ní.
U jedné kešky nacházíme krásnou pavučinu i s jejím majitelem.
Po cestě zase potkáváme žlaby s vodou, zdejší kraj zřejmě opravdu žízní a hlady netrpí.
Dloluho máme kolem sebe hezkou krajiny bez stop člověka, pak ale přicházíme k hromadě pytlů se sutí které najednou působí jako pěst na oko. Za nimi ale nacházíme už lidské stavby a oplocené vinice.
Blížíme se zpět k vesnici. U hřbitova nacházíme zajímavou obětinu.
Docházíme až pod kostel, kde je místní bar, který jsme obhlíželi už po poledni, a nakupujeme slíbenou odměnu. Místní muži tam hrají jakousi karetní hru (hádáme nějaký španělský mariáš) a hlasitě vykřikují a překřikují se. Jednu chvíli se tam začnou opravdu hlasitě hádat, až mám strach, že se poperou, a prodavač mi ukazuje, že jsou blázni :D Gomera už je schovaná za mraky, za které zachází sluníčko.
