Dnes byl dle plánu (hlavně mých dětí, kterým jsem musela slíbit, že už do hor nepojedeme, a které si rozvrhly, že máme tři dny, takže každý den volí jeden z nich program, což v překladu znamená, že už se nepodívám nikam jinam, než na hřiště) odpočinkový den. Mi to ale stejně nedalo a koukala jsem do mapy. jestli není poblíž něco zajímavého. Dnes jsme stejně potřebovali nakoupit, takže jsme vyjet museli. Bylo zataženo, žádné vedro, takže ideální počasí na to omrknout něco ve městě.
První zajímavým objektem byl pro mě Molino de la Minora (starý, už nefunkční mlýn, postavený na skále). Vydali jsme se tam.
Když jsem dojela na kýžené místo, chtěla jsem se akorát obrátit a hezky zaparkovat (pro mého muže, bylo tady napravo). (Ehm, když se tak koukám na ten google, asi stačilo se podívat tady, no nic.) Jenže když jsem popojela kousek, abych si zacouvala ke garáži a otočila se, vynořilo se z protisměru auto s řidičem, který vášnivě gestikuloval bůh ví co.
Místo, aby řidič zastavil a nechal mě udělat otočný manévr, stále se přibližoval, takže já začala zmatkovat a couvat, až jsem docouvala téměř na místo, kde jsem chtěla zaparkovat, ale tím, že jsem vymýšlela, jak se teda otočit bez toho, aniž bych musela najíždět tam dál, jsem prostě zastavila. Řidič, místo, aby prostě jel dál, přistavil vedle mě a začal na mě cosi španělsky řvát.
Zde je zapotřebí jedna vsuvka. Byla jsem na kluky velice naštvaná, a když jsme sedali do auta, poté, co Vojta zase stávkoval, zdržoval a pak se šoural několik desítek metrů za náma a já ho násilím musela dovléknout do auta (hehe, schválně si pak prohlídněte fotky, tenhle background story byste asi nečekali, že), měla jsem v autě celkem hysterický výlev směrem ke klukům, protože už jsem z nich byla vážně úplně vyřízená (aneb bordel, hluk, bordel, hluk, nespolupráce, bordel, hluk, netolerantní fáze cyklu a už čtyři týdny v kuse s nimi). Takže jsem odjížděla ne v úplně dobré náladě. Konec vsuvky.
Když na mě řval, nejprve jsem se snažila na něj mluvit anglicky, ale když bylo vidět, že to je úplně marné, už jsem po něm řvala, ať mi dá pokoj, že mu nerozumím. Poté, co jsem zvýšila hlas, nakonec popojel, já se rozbrečela a byla s nervama úplně v háji.
Ale on pořád neodešel. Začal parkovat na místo, kde jsem chtěla parkovat já, to mě nasralo už totálně, pak to ale vzdal, protože viděl, že já se nehnu (nebyla jsem v tu chvíli schopná ničeho), a vystoupil z auta a pokračoval ve řvaní na mě s tím, že jsem rozumněla akorát polícia. To už jsem vystoupila z auta i já, ubrečená, zničená, a už jsem mu česky nadávala, ať žádnou policii nevolá.
V ten moment asi pochopil, že mu fakt nedělám naschvál, ale jsem vyřízená, a najednou obrátil, přišel ke mně s mobilem a google translatorem, kde byl překlad ze španělštiny do angličtiny help. Jakože mi chce pomoct. Přišla jeho známá, za kterou zřejmě jel, a ta znovu s telefonem diktovala španělské věty a dávala mi je přečíst, načež já jí anglicky psala svou odpověď. Měli za to, že se nedokážu otočit a potřebuju pomoct. Já potřebovala jen čas se rozdýchat a prostor na to, abych se v klidu otočila.
Takže jsem se otáčela v této ulici za jejich navigace, kterou jsem vůbec nepotřebovala, ale tvářila jsem se aspoň vděčně a děkovala jsem za jejich šlechetnost. Kdyby mě pán předtím nevyschízoval, mohla jsem si ušetřit 15 minut srdeční arytmie.
Vystoupili jsme z auta a říkám klukům, kam se jdeme podívat, je to jen kousek. Popojdeme na vyšlapanou pěší cestičku a v ten moment se za branou naproti rozeřvou psi. Kluci se bojí, já říkám, nebojte, jsou za branou, jdeme. Když ale popojdeme o kousek níž, zjistíme, že psi sice jsou za branou, ale ta brána za chvíli končí a oni na nás koukají bez plotu asi 2 metry nad námi, vůbec bych se nedivila, kdyby po nás skočili a začali nás cupovat. Mé rozechvělé srdíčko už nemá sílu bojovat dál, jdeme zpátky do auta.
Ale výhled to byl pěkný, to jako jo...
Naše druhá zastávka je o poznání klidnější - jedeme totiž ke kostelu, postavený na jeskyních, Cueva de Chinguaro. Dřív tady stál kostel jiný. Byl to tradiční palác krále guančů z Menceyato de Güímar, Acaimo. V této jeskyni staří Guančové uctívali Pannu Candelaria jako bohyni Chaxiraxi své tradiční víry (Panna z Candelaria je patronkou Kanárských ostrovů, jejíž baziliku jsme viděli v Candelarii).
Tady se dočtete: Podle legendy v roce 1390 nalezli dva rybáři z guančského kmene zázračnou sochu, kterou vlny vyplavily na břeh (pravděpodobně šlo o galeonovou figuru ze ztroskotané lodi). Členové kmene ji umístili do jedné z pobřežních jeskyní. Guančové začali sošku uctívat, i když nevěděli, koho představuje. Později na tomto místě postavili Španělé kostel a zasvětili ho Panně Marii.
Tak si vyberte, kde ta soška teda byla. Našla jsem přímo web o Guančích, možná to časem prostuduju.
Kostelu dominuje růžový obrovský keř, jehož kvítky se líbily i klukům.
Když jsme sestoupili dolů, Vojta zvolal: "Hele, oheniště!" a posléze "Hele, bažina!" Oheniště jsem teda nefotila, ale bažina je zde:
Jeskyň je zde po stranách víc, ale tato je taková nejprofláklejší.
V dobové misce se nacházel... Hádejte, hádejte... Zapalovač a cigáro. Dobové.
Vyjeli jsme, nakoupili jsme. Víte, kolik stojí místní chleba? Lidl kvalita, fakt dobrý. Ale těším se, až nažhavím naši troubu doma.
Zakempovali jsme na ubytování, já odpočívala s bolavým bříškem... A pak jsem je musela vyhnat ještě ven, jinak bych je ten den zabila ještě podruhé. Odpočívání chlapcům fakt nesvědčí.
Místní literatura v knihobudce mě celkem pobavila :)
Kuba a jeho "rozteklá koule":
Doma jsme si nakonec dali ještě deskovky, bylo to fajn zklidnění po celodenním vzruchu.
