Včerejší kopr se projevil i do dnešního dne, ráno se mi nechtělo vstávat a dopoledne jsem měla paralýzu, co budeme dělat. Našla jsem před pár dny blízké muzeum, kam jsem myslela, že zajdeme, ale pondělky mají zavřeno. Nakonec jsem si řekla, od zítřka budeme na východě, bůh ví, kolik výletů do hor tam vůbec zvládneme, protože z našeho místa bude všechno daleko, dáme ještě nějakou vysokohorskou turistiku. Navíc místní černé hory jinde asi neuvidíme.
Kroužím po mapě a najdu místo, kde se dá zvolit poměrně akurátní okruh, a když by se dobře šlapalo, dá se dojít i k černým jeskyním. Jedeme tam.
Po cestě chci ještě nakoupit pečivo, které nám došlo, a něco malého na zítřejší snídani. Jenže ten obchod, který jsme nestihli o víkendu, jsme nestihli ani dnes. On má otevřeno jen dopoledne... Říkám si, že teda pečivo vyřešíme jako v sobotu v místním baru, kde byly večer k dispozici aspoň dvě bagety.
Trošku jsem se bila do hlavy, že jsem se pořádně nepodívala do mapy, na Chineyro jsme mohli jet stejným směrem, zaparkovat někde po kraji a dát si ten hezký okruh okolo, bez nutnosti šlapat 8 km nahorů a 8 dolů. Ale zas jsme měli spoustu unikátních zážitků, že jo :)
Říkala jsem si, že cesta je celkem hladká, že Standovi nemusím dávat kinedryl, resp. jeho kanárskou formu, kterou jsem tady sehnala v podobě sladké vodičky a fungovala zatím zázračně. Standa ale po cestě tam usíná a když se ho snažím vyhnat ven, je vláčný, a říká, že ho bolí hlava.
Bolest hlavy ostatně zmiňoval ještě doma, než jsme vyšli, tak jsem mu připomněla, ať se napije, protože tady, jak neteče voda z kohoutku a musím jim lít vodu z kanystrů do lahví nebo skleniček, občas kluci zapomínají pít.
Když výlet vypadá značně ohrožen, vytahuju svá esa z rukávu a cpu do Standy datlovou tyčinku, druhou dělím mezi kluky. Energie trošku pomohla, pití taky, tak jdem.
Já bych nejradši vyskákala i na Samaru, zdejší kopec, ale vyhlídka by stejně nestála za nic, protože je calima, a kluci proti krokům navíc ostře protestují.
Zdejší krajina je to, co jsem si představovala při cestě na Chinyero. Černočerná černota. Občas lehce mixnutá s červenou. A zelenými borovicemi. Parádička.
Po chvilce se nám otvírá další úchvatný výhled na Teide. Tentokrát jsme hoře nejblíž, co jsme byli.
S nastoupanými metry ubývá borovic a přibývá keřů.
Až se flora začne vytrácet úplně.
Vyfotíme se a Standa zničehonic, kdy už vypadal dobře, hlásí, že je mu zle a tváří se, že bude zvracet. Nakonec to ustojí a je zase v pohodě, tak pokračujem. Dneska je to teda napínavé.
Dojdeme až k rozcestí, kde si dáváme svačinu. Já nemůžu spustit oči z toho nádherného výhledu a nejradši bych se tady zapustila do země a jen tak čučela. Snažím se kluky přemluvit, že dojdeme až na jeskyně, ale razantně odmítají, že jim to stačí. Říkám si, že to nebudu lámat přes koleno, 2 km navíc sice není moc, ale je to aspoň další hodina. Tak aspoň jednou přijedeme normálně domů...
Zpátky už jdeme proti sluníčku a tak kontrast mezi černou půdou a obloze v mlžném calimovém oparu vypadá zajímavě.
Vojta si usedá na kámen vytřást si z bot kamínky a mi se ten pohled tak líbí, že mu dělám portrét s černou krajinou. Kuba chce taky, a tak si říkám, že já si ho přece můžu udělat taky :) Vojta se ujímá role fotografa a udělá mi taky hezkou fotku.
Ta černota je kouzelná, ale ty nohy pak taky... :D
Po cestě zpátky už Standík znovu zelená a rychle přistavuju, aby zas velká část oběda skončila vedle silnice :( Kouzelný nápoj budu muset dávat asi před každou nedálniční jízdou...
Večer zjišťuju, že místní bar je v pondělky zavřený. Takže dojídáme už všechny zbytky, které máme, a že už jich moc není. Jajx.