Když jsem zkoumala možnosti výletů tady v okolí, hodně mě zaujaly Las Ventanas. Jedná se o dlouhý akvadukt, který kdysi vedl vodu z hor až do údolí, a je veden přímo ve skále. Kolem něj byla kdysi cesta, ale teď je z části nepřístupná, protože je zarostlá, i akvadukt je na mnoha místech rozbořený.
V tunelu je každých pár metrů díra, které dohromady tvoří 1000 oken - odtud název 1000 oken Güimaru. Když jsem zkoumala možnosti, zjistila jsem, že cesta už je dlouho zavřená, je tam cedule na vlastní nebezpečí a údajně jsou některé úseky opravdu nebezpečné, vedle cestičky je sráz dolů.
Když jsem nad tím místem včera večer uvažovala před spaním, hlavou se mi honily obrazy, jak mi jedno z dětí padá ze skály dolů a já zoufale skáču za ním, načež zbylí dva křičí a pláčou. Takhle by to asi nešlo.
Říkám si, že bychom ale mohli dojít alespoň k zapomenutému bagru (viz níže) a vidět aspoň něco a tak jedeme. Dnes je velké teplo, žádná calima, bude dobrá viditelnost, to další dny být nemusí.
Když vycházíme na cestu, trvá to asi 5 minut, než začne Kuba plakat, že je mu teplo a že je to do kopce. Situaci zachraňují heřmánky, kterých po cestě roste opravdu hodně a mě nenapadne nic lepšího než z nich plést věneček, což se klukům hodně líbí a chtějí to naučit taky.
Výhledy se kocháme už po cestě.
 |
| Tam jsme ubytovaní, v Puertitu |
 |
| Gran Canaria v oparu |
 |
| Masakrální terasy |
Fascinuje mě bydlení v jeskyni, kde očividně žije někdo reálně ještě teď, podle moderních dveří.
 |
| Naše auto je to nejvíce vpravo ze tří aut uprostřed, napravo od spodního vysílače |
Sem tam nás zachraňuje stín, až dojdeme k vysílači, kde začíná ona okenní cesta.
Za cedulí následuje hustý křovinový porost, který už se klukům nelíbí. Říkám jim, uvidíme, jak to bude vypadat, a když to nebude vypadat hezky, vracíme se zpátky. Jdu jako první. Po chvíli ale uvidíme akvadukt a cesta se za chvíli otevře. Potkáváme pár turistů, tak se jich ptám, jak vypadá cesta, kam máme šanci dojít. Říkají, že asi 20 min, pak už to je slippery.
Vydáváme se na cestu po/vedle akvaduktu, myslím, že je to docela dobrodrůžo. Když se kolem nás otevře nádherný výhled, člověk má pocit úžasu a zároveň lehkého vystrašení.
Pohled dolů byl celkem děsivý, z fotky to tak úplně nepřijde.
Výhled je fenomenální, to ale fotka zase nedovede tak dobře vyjádřit.
Dostaneme se až 100 m před kýžený bagr a kešku a cesta už nevypadá tak přívětivě. Mít jedno dítě, tak to zvládnem v pohodě, ale s třema jsem neměla odvahu, navíc se Standík vyjádřil, že by raději šel zpátky, jemu se to taky nelíbilo. Mi to ale nedalo, být tak blízko a nedojít do cíle!
Klukům jsem vyndala svačinu, dostali instrukci sedět ani se nehnout (a v takových chvílích oni vážnost situace výjimečně fakt berou) a vyrazila jsem vpřed. Pro dospěláka je to brnkačka.
Bagr, o kterém jsem mluvila, upadl při nehodě v roce 2005 a byl připevněn několika ocelovými lany ke stěně, aby nepokračoval v pádu, protože se zřejmě nedá z místa odstranit. Když jsem dorazila k bagru, byla tam skupinka 6 lidí, kteří hlasitě konverzovali a nedovolili mi tak udělat hezkou fotku zepředu (ale ona je všude na googlu, takže to asi není taková škoda). Cvakám si ho tedy z druhé strany a objevím tam začátek tunelu s akvaduktem. Mrzí mě, že zrovna tohle kluci nevidí, a tak dělám fotku i tunelu. Mezitím konverzuji se skupinou, kteří se vyptávají, jestli jsem sama, jestli jsem se šla zbavit dětí a odkud jsme.
Hbitě odlovím keš a mažu v závěsu za turisty, kteří se před chvílí vydali cestou zpět. Nedělá mi dobře kluky nechávat na takovém místě, ale uklidňuje mě, že tam paní ze skupiny dojdou chvilku přede mnou.
Uklidním se, když kluky najdu sedět tam, kde jsem je zanechala, už v klidu se posadím a chvíli se jen tak kochám. Cesta zpátky už je v klidu motivována tím, že víme, co nás čeká.
 |
| Zachraňte to nebohé dítě! |
Dole jdeme zpět druhou cestou a potkáváme opravdický záhonek se zeleninou! Věc nevídaná :)
Po cestě dolů přehřeju brzdy, takže v lehké panice přistavuju, když cítím spálený smrad. A to tentokrát nebyl tak brutální kopec, ty jo.
Po vykonání potřeb dětí na ubytování jdeme obhlédnout místní pláž, kterou máme fakt kousíček. Namísto písku je tady zas jemňoučký štěrk s nepravidelnými většími kameny, u vody je štěrk hrubší, takže na stavění hradů to bohužel není. Kluci se aspoň osvěží a já jsem šťastná, že je pláž liduprázdná a dopřávám si chvilku zaslouženého klidu.
Kdyby někdo chtěl virtuální procházku, jak se jde celá trasa, tak se můžete podívat tady.