Dnes se loučíme s Helčou a vezu jí na jižní letiště. Slíbila jsem klukům zase pláž, tak sázíme na jistotu, že půjdeme k naší oblíbené Montaña Roja. Jenže sotva přijíždíme na letiště, brutálně fouká, a o pár kilometrů dál v El Médano to není o nic lepší. Když vystoupíme z auta, kluky vítr málem odfoukne, tak to vzdávám a hledám, kam bychom mohli jinam. Alespoň jsem natankovala nejlevnější benzín široko daleko.
Jižní strana, respektive ta jihozápadní, je hodně turistická, plná hotelů, měst a lidí. Takže i pláže jsou podobné jako Playa de la Arena, kde je hodně lidí a hodně hluku. Nic pro nás. Stoupala jsem po mapě vzhůru, až jsem našla pláž poblíž městečka El Puertito. Ta vypadala tak akorát velká, že jsem si říkala, že by tam tolik lidí být nemuselo.
Když jsme přijížděli, okolí začínalo být takové správně punkové, další konec světa, jen ne tak brutálně z kopce jako v Mesa del Mar. Kolem dokola se začaly objevovat stany a obytné vozy, kde přebývali lidé. Zaparkovali jsme kousek od pláže a byla jsem překvapená, že lidí bylo nakonec dost. Byla tam ale taková sympaticky malá zátoka s pár loďmi a vlnou na pobřeží tak akorát, že se dalo hezky koupat.
Kluci hned šli objevovat vodu, začali stavět z písku a já zvládla jít do vody i zaplavat pár temp. Jediná nevýhoda byla, že ač je pláž hezky písečná, po vstupu najednou nahmatáte nepravidelné balvany a i písek pod vodou tvoří zvláštní duny, takže chvilku je člověk vodou po kolena a chvilku po ramena.
Když jsem se šla projít po celé pláži, všimla jsem si, že napravo vlnu lámou kameny. Zavolala jsem tedy na kluky a přemístili jsme se doprava k tomuto místu, a kluci se pak vesele koupali, aniž by je mohla smetnout vlna.
Večer dojedeme domů a já jsem brutálně unavená, nevím, jestli je to tím celoodpoledním válením, velkým množstvím sluníčka, řízením anebo prostě už celkově velkým množstvím zážitků. Dneska to byla fakt flákárna.
