Leze na mě šílený kopr. Teda vlastně ne kopr, není to k práci, tam spíš naopak, radši bych zůstala doma zavřená u počítače, ale je to odpor k plánování výletů. Jsem psychicky unavená, klukům se nechce šlapat a většina výletů, které se tady dají vymyslet, i kdyby nadobro měli rozumný počet kilometrů, mají velké převýšení, a to je spojeno s hromadou remcání, na které už nemám kapacitu. Moje vznětlivost se také navýšila a celkově už zažívám stesk po domově a chvíli ničím nerušeného ticha.
Brouzdala jsem po mapě a našla příjemnou trasu v Candelarii. To jsem si ještě říkala, že půjdeme do přírody. Příroda u pobřeží je ale dost vyprahlá a navíc dnes hodně fouká. Jakože HODNĚ. Takže to nakonec vykrystalizovalo úplně jinak. Rozhodla jsem se, že tomu nechám úplně volný průběh, a prostě půjdeme, kam se nám zrovna bude chtít, žádný spěch, žádný cíl.
Zaparkovat jsme museli výš, než jsem chtěla, všude bylo plno, tak jsem si říkala, co se tu děje, že je tu tolik aut. Sešli jsme níže a viděli hlavní dominantu města - Basilica de Candelaria. Z vyhlídky byla vidět hezká věžička.
Prošli jsme si kulturní centrum, kde to vypadalo, že bude výstava dobových krojů, ale nakonec tam byli jen čtyři dřevěné modely lidí v átriu, po stranách byly místnosti, kde se zřejmě vyučovala hudba, protože jsme viděli vyskládané kytary a na tabuli noty. V jednom ze sálů byly fotografie místních (starších) lidí spolu s popiskem jejich řemesel, a tak si překládali, kdo je pescadora (rybář) nebo cabrero (pasák koz).
Basilika byla opravdu krásná i zepředu. Nahlédli jsme dovnitř, překvapily mě obrazovky, které koukaly na obou stranách lavic, kde se míhaly jakési obrázky (ale já jsem se věnovala spíše výzdobě než jim).
Na náměstí byly zase karnevalové vlaječky a postavené pódium, tak jsem hned koukala, kdy bude karneval tady, a vychytali jsme to, začal 22. a bude do 26., takže máme ještě šanci něco vidět, kluci hned říkají, že by radši šli na karneval než na nějaký výlet. Najdu, že dnes se od pěti hodin koná nějaká akce pro děti, kde se bude zase vyrábět, a kluci tam chtějí, tak máme plán.
Procházíme se kolem mohutných soch guančských králů z 15. století. Kolem šplíchají velké vlny tak, že občas vystříknou až na chodník, tak dáváme pozor, ať nejsme osvěženi víc, než bychom chtěli.
Jdeme až dozadu k jeskyni, ale přístup k ní je bohužel ohrazen, že se tam nesmí, stejně tak i malý kostelíček vedle ní. Docela mě to mrzí, protože podle fotek z map by bylo co vidět.
Pokračujeme dál a docházíme k miniatuře zřejmě Candelarie. Jeli jsme kolem autem a kluci hlásali, že se na to chtějí podívat, i mě to zajímalo, tak jsme si tam došli, a že bylo na co se dívat. Jesličky, model basiliky, hromada domečků a lidí a nadevším tryskala voda z pramenů. Dole také voda tekla, u toho kluci vydrželi nejdéle, když posílali lístečky po proudu dolů.
Cestou potkáváme taky mini přírodní jeskyni. Na tomto městě je zajímavé, jak je postavené na skále, a tak přírodních kamenitých útvarů a úkazů po cestě potkáte spoustu.
Na pobřeží je také pár pouťových atrakcí. Podobně jako v Santa Cruz, zřejmě tady ke karnevalu patří tento druh zábavy. Mě pobaví jedna z nich, kterou myslím u nás opravdu nemáme.
Když se rozejdeme, kluci už začínají brlblat, že by chtěli svačinku, projdeme ale kolem dětského hřiště, a to se okamžitě rozeběhnou a na hlad si hodinu ani vzpomenou. Jsem ráda, že konečně někoho napadlo udělat hřiště ve stínu.
Na jedné z prolejzaček slyším češtinu. Sedám si do stínu k páru, pozdravíme se a za chvilku už si povídáme o tom, jak to tady máme my a jak to tady mají oni. Oni tady už 2 roky žijí, mají dvě mladší holčičky a fascinuje mě jejich odvaha žít v úplně jiné zemi, ale na přírodno - pěstují si vlastní ovoce a zeleninu a jejich snaha je být co nejvíce soběstační. Vyměňujeme si na sebe kontakt a dostáváme pozvání k nim.
Když se kluci hřiště nabaží a taky konečně nasvačí, pokračujeme směrem k místu, kde by mělo být karnevalové tvoření. Jdeme kolem pláže a já motivuju kluky, že bychom se mohli trochu osvěžit, než se přesuneme. Když se trochu opláchneme a schneme, všimnu si, že na druhé straně na nás kouká parádní duha.
Mrkneme ještě na blízký majáček.
Jdeme dál, začíná ale brutálně foukat a vítr nám mete do očí všelico, jde se opravdu velice nepříjemně. Takový fukar jsem nezažila už hodně dlouho. Držíme se všichni čtyři za ruce, já kluky vedu a oni jdou se zavřenýma očima, aby jim do nich nefoukalo. Míjíme ještě jednu městskou pláž, kde je více lidí, ale o trošku méně klidná voda.
Dojdeme na místo, kde se koná ono karnevalové setkání pro děti, ale ukazuje se, že tam byla nutná registrace předem, kterou nemáme. Navíc se jedná zase jen o tvoření masek, které už si kluci vyrobili, a tak se domlouváme, že na to prdíme, a že si radši zajdeme na jídlo.
Zaplujeme do první restaurace, která je mexická - kluci chtějí ochutnat tacos, které jsme ještě neměli. Říkám si, že mexickou kuchyni jsme mohli ochutnat i doma, že tady bychom měli jíst spíš kanárskou, ale jsem ráda, že si i Standa něco vybral, a dokonce jídlo i snědl, a to je pro mě přednější :) Bylo to vynikající, jen toho nebylo dost a doma se kluci ještě docpávají chlebem.