Na dnešek jsem naplánovala palačinky, moje oblíbené obědové jídlo na cestách - mám jistotu, že to kluci sní a není na to potřeba příliš mnoho věcí. Jenže.
Problém číslo 1. U těsta většinou počítám s mixérem, aby nebylo hrudkovaté. Že by tady byla metlička, to jsem opravdu nečekala, takže když jsem viděla, že je tady ruční mixér, říkala jsem si, will do. Smíchám mouku, vajíčka a mléko, ponořím mixér, zapnu mixér... A mixér nejede. Bezva. Takže míchám jak blbec lžící, hrudek milion.
Problém číslo 2. Tak nějak jsem nepočítala s tím, že na místní pánvičce, jediné veliké, se bude všechno brutálně přichytávat. Je tu ještě druhá pánvička, ale je velikosti menší než moje dlaň.
Naštěstí jsem našla řešení! Těsto jsem prolila skrz cedník a zbylé hrudky už se v menším množstvím daly snáze promíchat v kaši, kterou jsem zamíchala zpátky do celého těsta. Těsto vyřešeno. Použila jsem malou pánvičku, a abych nestála u plotny dva dny, napadlo mě zkusit nalít těsto i do toastovače. Dělali jste někdy palačinky v toastovači? Kupodivu to fakt šlo :)
I tak jsem v kuchyni strávilla dost času a byla úplně zpocená, tak jsem se šla po vaření umýt a klukům nachystala na stůl. Když jsem se vrátila z koupelny, ti bídáci snědli úplně všechny palačinky a nenechali mi ani jednu! Z šesti vajíček! Toliko k mému kuchyňskému umění...
Po obědě jsme jeli na výlet do Anagy. Všude jsem četla, jak je Anaga nádherná, jak je zelená, hodně jsem se těšila. Už když jsme jeli autem tam, viděli jsme úplně jiný svět než na jihu. Najednou všude rostly palmy a další stromy, plno rozkvetlých keřů, upravené zahrádky a dokonce jsme míjeli i políčko!
Serpentiny nahoru prozrazovaly, že dnes si užijeme po mnoha dnech stínu. Poprvé jsme šli po cestě, kde nás stromy uzavíraly před světem (a taky před větrem, který celkem silně foukal). Všude byly vavříny. Ten les byl naprosto kouzelný (jak řekl pán, který nás míjel "it is magical!"). Potkali jsme Francouze, kteří skoro neuměli anglicky, takže jsem toho z nich moc nedostala, ale poznala jsem, že to byli Francouzi :)
Dokonce tady roste i tráva! Věc nevídaná, alespoň tedy tam na jihu ostrova.
Les byl na začátku docela nízký, pak se otevřel a najednou jsme byli mezi vysokými listnanými stromy. Že jsme jako doma se ukázalo hned vzápětí. Dejte moje děti k hromadě klacků a uvidíte tu náhlou spokojenost.
Vyhlídka Mirador de Zapata byla nádherná, byť lehce zarostlá. Byla jsem ráda, že i tady se mi podařilo objevit kešku, ale jak už jsem pochopila GPS souřadnice jsou tady opravdu jen zcela orientační. Jen škoda, že Teide byla zas v mlžném oparu. Ale když se dobře podíváte, trošku tam vidět je :)
 |
| Už vidíte? :) |
Terén byl opravdu proměnlivý. Chvíli mezi cedry s červeným podlažím... Pak zas mezi stromy, tentokrát starými, uschlými, hustými. Fascinující!
Když jsem dělala fotku klukům, paní se nabídla, že mě vyfotí s nimi. Jen Kuba to zabojkotoval
Mirador de Cruz del Carmen nabízela podobně zamlžený výhled s Teide zcela nepatrnou.
Vydali jsme se ještě na druhou stranu na malinký okruh Sendero de los Sentidos. Šli jsme cestou, po které chodili Guančové z těchto lesů dolů do Las Mercedes. Další kouzelné místo s opravdovou atmosféru.
Po cestě jsme potkávali nádherné kořeny nebo mohutné pařezy. A vyhlídka tam taky nebyla marná.
Škoda jen, že Vojtovi se začalo chtít už po cestě tam kakat, vystrašil mě ještě tím, když řekl, že ho to píchá na levé straně břicha. Samozřejmě, že chtěl s vykonáním potřeby počkat až na doma. Když už se hodně svíjel, zželelo se mi chudáčka a vzala jsem ho do náručí a schody nahoru stoupala s ním. Po cestě jsem ho přemlouvala, ať se vykaká tady, že domů to ještě nějakou chvíli potrvá. Nakonec svolil, že se uvolní do přírody a tak jsme trošku zaneřádili kousek národního parku.