Užíváme si pohodu na zdejším ubytování. Snídaně na terásce nahoře a postupně shazujeme oblečení, jak přibývá sluníčka. Obědváme zase na terase dole.
Dnes jsme měli v plánu dát nejdříve moře (abychom se nepařili na sluníčku na výletě) a potom výlet. Opět jsem se spálila, já se snad neponaučím, z map, které hlásily 15minutovou cestu, Waze říkal 25 minut. To by pořád ještě bylo snesitelné, ale když jsem dorazila k jedné odbočce, kam mě Waze hnal, byla zabarikádovaná, že se na ní pracuje. Museli jsme tak najet další zbytečné kilometry.
Navigaci jsem měla nastavenou na Playa de la Arena a říkala jsem si, že když už jsme tady, mohli bychom zajet na ty Los Gigantes, kam taky všichni pořád jezdí. Tak ať už něco vidíme, že jo?
Kličkuju jednosměrkami, všude hromada obchodů, lidí, hotelů, přesně to, čemu se vyhýbáme. Kde zaparkovat, není. Dojedeme až do přístavu, kde je placené parkoviště, vzdávám to a říkám, že zaparkujeme tam, na tu hodinu to nebude taková pálka.
Parkoviště je ale malinkaté, auta parkují po jedné straně, pak je pruh sotva pro jedno auto a vedle hned oceán se zaparkovanými loďmi. Vyhýbání se protijedoucím vozidlům je fakt sranda. A místo tam taky není. Když ještě vidíme, že pláž je docela daleko a nepříliš pěkná, vzdáváme to.
Při otáčení auta mám schízu, abychom nespadli do vody, ale naštěstí se to nestalo. Když ale pak míříme zpátky, v zatáčce jsou proti nám další dvě auta, a lidé, kteří stojí opodál, začnou korigovat dopravu, abychom se vzájemně vyhli. Tentokrát se nebojím o to, že spadneme do vody, ale že zajedu někomu nohu, protože lidé sedoucí na straně u zdi absolutně nedbají na to, že tam jede nějaké auto, prostě sedí.
 | |
|
 |
| Los Gigantes, rychlofotka z auta |
Vracíme se zpět k Playa de la Arena, chytneme místo a konečně vystupuje. Jízda od domu nám trvala hodinu a čtvrt, takže po zaparkování hlasitě juchám, že už konečně někde jsme. Kousek od parkoviště vidíme španělsko-slovenskou restauraci, tak se kocháme. Dojdeme na pláž a přijde lehké rozčarování, protože pláž je narvaná lidmi, je červená vlajka a vysoké vlny se lámou hned na pobřeží, takže to pro děti na koupačku fakt není. Helča myslela, že si zaplave, že "stačí tu vlnu překonat". Chvilku vodu pozorujeme a pak i ona uzná, že tu vlnu fakt nepřekoná :D
Dali jsme si deku úplně doprava, kde lidé nebyli, ale ve vodě byly nějaké kameny a hned na nás přilítl plavčík, že tam stát nemáme, ať nás vlny nepraští o ty kameny. Že jestli chceme do vody, musíme doprostřed, kde stála řada lidí a osvěžovala si aspoň nohy a sem tam dostali zásah nahoru. Instrukce zní, že do vody musím držet děti za ruce. Na fotkách to bohužel vidět není, ale vlny u břehu byly vysoké i přes metr. Kluci se naštěstí bavili stavením hor, hrází a taky jsme tvořili "bazének".
Bylo pekelné vedro, a tak jsme na pláži zůstali o něco déle. Ještě pořád jsme měli v plánu zajít na keškovací okruh na zhruba 5 km. Se stoupáním se zase zvedla oblačnost, ubytování máme zhruba v 900 mnm, takže nahoře bylo zase chladněji a sluníčko nikde, jen mraky.
Nejvíc mě naštvalo, když jsem chtěla prozkoumat další cestu, jestli nedojdeme k autu jinudy, a vedle byla pláž Neptune, kde nebyl lautr nikdo a vlny tam tam byly u břehu klidnější. Holt příště.
Když jsme ale dojeli domů, Kuba samozřejmě v autě usnul, všichni měli hlad, a než jsme se najedli a Kuba se přivedl k životu, bylo už šest hodin. Rozhodla jsem tedy, že děti, které z výletu nebyly úplně nadšené, nebudeme trápit, necháme je na ubytování a půjdeme samy.
Před vycházkou jsem taky našla recept, co bychom mohly udělat z gofia, které jsem zakoupila, ať taky ochutnáme nějakou tu kanárskou kulturu. Udělali jsme sweet gofio pella, a překvapivě nám to všem chutnalo, takže mám prý dělat druhý den další dávku.
Spletly jsme cestu, takže jsme šly nakonec na úplně jiný okruh, než jsme plánovaly, ale za mě jsme dobře udělaly. Přeplánovala jsem cestu a měly jsme krásný čtyřkilometrový úsek se stoupáním asi 150 metrů kolem přilehlé hory.
Nejprve jsme minuli zas nějaké obydlí od Guančů, byla u něj informační cedule, že tam na tom místě prováděli obchod s potravinami - měnili mandle a další suroviny za ryby a brambory.
V pozadí vykukovala zapadajícím sluncem osvícená Teide.
Po cestě také poprvé potkáváme kromě kvetoucích mandlí i ty s plody. Beru tři oříšky ne pro Popelku, ale pro svoje tři chlapečky.
Když jsme svižnou chůzí vystoupali po silnici vzhůru a přešli k hoře z druhé strany, nabídnul se nám dechberoucí výhled na přilehlé hory s barevnou oblohou a neskutečnými mraky. Kdybych nemusela koukat pod nohy, protože už bylo méně světla a více kamenů než na silnici, asi bych se ukochala, fotky vůbec nedokážou tu monumentálnost toho pohledu vyjádřit.
I přes sníženou viditelnost jsme zvládli najít dvě kešky. A pohled na Teide se nám nakonec otevřel úplně. To už jsem ale schovávala telefon a pádily jsme tmou domů.
