Konečně odjíždíme! Byla jsem tak natěšená na nové bydlení, že jsem ráno hlavně balila a nebyla schopná být myšlenkami kdekoliv jinde. Narvat věci do auta tak, aby nebylo vidět, že v kufru něco máme, byl ale solidní tetris v praxi. Měla jsem obavu, že na dnešním cíli našeho výletu, bude dost lidí, a nechtěla jsem, aby auto lákalo k vykradení.
Kdybych já věděla, jak moc jsem se mýlila... Cueva Roja je prostorná červená jeskyně byla dříve vstupem do města Santa Cruz de Tenerife, ale je úplně opuštěná (a nutno dodat, že plná odpadků).
Po cestě k jeskyni jsem myslela, že se stavíme do Decathlonu, abychom dokoupili Kubovi chybějící plavecké vybavení. První Decathlon byl ale v centru, kde byla jen pěší zóna a nedalo se tam zaparkovat (nebo jsem to špatně zadala do navigace). Znovu jsem si potvrdila, že jízda v takovém obrovském městě není nic pro mě. Všude hromady aut, hromady lidí, blbě se jede, nikde se nedá zastavit.
Nechali jsme návštěvu Dekáče na později, v hlavním městě jsou totiž dva, a vydali se přímo k jeskyni. Už u jeskyně se nám nabízel dechberoucí výlet na Santa Cruz. Je to až neuvěřitelné, co byli lidé schopni vybudovat během pár desítek let. A taky je fascinující, jaké kopce leží přímo za hlavním městem - z jedné strany oceán, z druhé strany hory. Perfektní.
Mi se chtělo neskutečně čůrat a nebylo, kam si pořádně zalézt, tak jsem kousek poodešla, abych našla další "jeskyni", která byla plná harampádí. Ačkoli jsou ostrovy krásné, ten odpad všude je neskutečný (ale na druhou stranu, doma to máme taky, že... Jen to asi není tolik na očích.)
Parkovali jsme po pravé straně. Když jsem přijížděla a viděla tento pohled, trošku se mi zvedal kufr, to nemohu říct!
Když jsme se najedli, šli jsme obhlídnout jeskyni. Čekala jsem, že kluci budou nadšení, budou tam lítat a prozkoumávat všechno, ale namísto toho byli jen znechucení místním bincem a vůbec to vlastně nepovažovali za jeskyni. Tak jsem neměla ani prostor na nějakou pěknou fotku, protože mě hned honili pryč.
Od jeskyně jsem si vybrala skvělý výšlap až přes park Las Menas, kde je v mapě zaznačeno i dětské hřiště. Viděla jsem to jako perfektní svačinovou pauzičku, že se v parku schováme do stínu, kluci si pohrají, nasvačí se, já si počtu... Ale.
Cesta vedla od jeskyně nahoru dost drsným terénem. A byť to dělám absolutně nerada, musela jsem ustoupit, být rozumná a dospělá a cestu vzdát. I mi samotné se v sandálkách blbě šlo (ale to by ještě šlo vyřešit), jenže jsem měla strach o ty nebohé děti. Přece jen na úzké cestě můžu vzít za ruku jen jednoho, a o Vojtu mám pořád trošku obavy, aby se někde nezabil.
Pokochali jsme se tedy výhledy z trochu vyšší perspektivy, a otočili to zpátky. Rozhodla jsem, že k parku se popovezem. Pořád bylo lehce po poledni a my se měli ubytovat až k večeru.
Kešku, která měla být v blízkém okolí, jsme zase nenašli. Já prostě v tom terénu trpím hroznou schízou, že mi děti spadnou z kopce, a nemůžu se soustředit. A poslední nález v listopadu taky moc přesvědčivý nebyl, tak nemáme ani památku. Za chlapci na fotce níže je vidět "cesta" nahoru.
Přesunuli jsme se tedy vzhůru k parku. Rozhodla jsem, že si prdelky nevyvezeme až nahoru, ale aspoň se projdeme do parku. Šli jsme tedy asfaltkou pěšky. Uznávám, že solidně peklo, takže i já jsem si cestu příliš neužívala, ale kluci nehorázně brblali (to samozřejmě brblali už u jeskyně, ale to snad ani nestálo za zmínku). Zdánlivě to zahnaly dvě chcíplé krysy, které jsme na cestě potkaly, a které kluky velice zaujaly. Vsázela jsem na ještěrky, které byly slyšet podél cesty, jak šustily ve křoví, ale byly téměř nezahlédnutelné.
Došli jsme na místo, kde mělo být dětské hřiště a... Tramtadadá! Dva prázdné plácky. Dneska se mi opravdu daří. Sedáme si na zídku a dáváme si další svačinu - v Lidlu měli zrovna americké palačinky, tak vzhledem k tomu, že hotové jídlo jsme tento týden neměli, vzala jsem je klukům. Standík zhodnotil, že jsou příliš sladké, a že mu stačí jen jedna (ach, ta hrdost!). Kluci taky nakonec všechny nedojedli.
Naši pozornost ale uchvátily ještěrky, které se sem tam objevily na zídce a pod námi se začaly hemžit. Když kluky napadlo zbývající palačinky jim po drobečcích házet, nenápadně si loupily svůj podíl. Drobný záblesk hezkého okamžiku v jinak dost nepovedeném dni.
I Standík uměl využít čas :)
Park bych ale k návštěvě nedoporučila. Cestičky jsou sice obrubeny obrubníkem, ale vevnitř jsou nasypány přesně ty nepříjemné kulaté klouzavé kamínky, po kterých se blbě chodí. V samotném parku je sice trocha stínu od pár stromů, je tam zajímavý pohled na z jedné straně rostoucí borovice a z druhé palmy, a chvílemi vykoukne nějaká hora, ale celkově jsem neměla pocit, že by bylo o co stát.
Ale výhled se nám pak otevřel krásný.
Nebyla bych to já, kdybych si zpáteční cestu něchtěla trochu zpestřit. Zvolili jsme jinou cestu, terénní. Takhle vypadala :D Naše auto je tam dole napravo od toho červeného.
Tady už jsme kešku našli!
V terénu byli kluci zase zlatí. Standa šel jako první, já držela za ruku Kubu a občasně pomáhala Vojtovi, chvíli se kluci drželi za ruce spolu a tvořili jsme hada. Kuba na Standu volal: "Standíčku, žiješ ještě?", když Standa nebyl v dohledu a Vojta sekundoval: "Všechno dobrý, Stando?" Zlatíčka :)
Při výjezdu ze Santa Cruz jsme chvíli jeli po čtyřproudovce, pro mě poprvé, zajímavý zážitek. Kdyby ta čtyřproudovka nebyla jedna velká zácpa, asi by byl ještě silnější.
Stavili jsme se v druhém Decathlonu, plavky si Kuba nakonec vybral jiné, než měl, a UV tričko v jeho velikosti jsem nejdříve nenašla. Myslela jsem, že vezmu Vojtovi větší a Kuba si vezme to jeho, ale to bylo řevu... Až jsem našla na stojánku ještě další, dokonce v jeho velikosti. Ale hádejte jaké barvy. Když on ji prostě miluje, okamžitě to triko chtěl... Tak ne, že mu zas bude někdo říkat, že je holčička!
Standovi se po cestě udělá zase špatně, přistavuju na úplně debilním místě, ale naštěstí to rozdýchá a nezvrací.
Po zaparkování se kluci vrhají na hřiště, které je hned vedle, a já se rozhlížím. Naproti nám je krásný přírodní bazén, kde doufám, že mě kluci nechají nějaké to tempíčko hodit. Písčitá pláž je až za tunelem. Přichází paní na ubytování.
Nové ubytování tentokrát máme na samém konci světa, přímo k hotelu se nedá ani zajet autem. Vedle nás i za námi jsou hory. Bydlíme v osmém patře s krásným výhledem na oceán, na ubytování je pračka, velká kuchyň, lednička! Pohádka. Jen jedna věc... Na pokoji není wifi... To jsem nějak přehlídla. (Plus je apartmán orientovaný na západ, tak je tu celkem vedro.) Chytla mě panika, vzhledem k tomu, že mám zítra jeden on-line pohovor, jsem v jedné on-line akademii a když programuju, taky někdy stahuju nějaké knihovny a googlím. Naštěstí je wifi aspoň dole v lobby, a holt trošku vyplýtvám mobilní data... A dáme to.
Úzkost mě ale pohltila naplno, když jsem pak jela nakoupit. Bohužel jsem cestou na ubytování spěchala, místo abych se pořádně rozhlídla, a když jsme míjeli Lidl, nenapadlo mě, že žádný jiný bližší (otevřený) obchod pak už nebude. Standa už odmítá absolvovat serpentiny znovu a já se mu nedivím. Kluci samozřejmě chtějí zůstat na pokoji taky. Nemám už úplně sílu vyjednávat, a nechávám je na pokoji, ale mám obě půlky stažené. Pokoj v osmém patře, okna, které je možné otevřít i dole... Nedělá mi to dobře. Plus představa jet sama tam a zpátky, co když se mi něco stane... Asi to není úplně moudré, ale něco jíst musíme.
Úplně šoufl se mi udělá, když vjíždím do serpentin cestou z obchodu a naproti mě jede sanitka... Buší mi srdce a nahlas se musím uklidňovat, že je všechno v pohodě. Doma kluci taky zůstávají sami doma a zvládají to. Když pak vyjedu výtahem nahoru a slyším známý řev, spadne mi kámen ze srdce. Pračka mezitím doprala, kluci se vrhnou na jídlo, já jdu stáhnout pohádky, dopsat dnešní šílený den a brzo zalehnout. To byl zas den.