Dnes jme vyrazili už dopoledne, šla jsem ještě omrknout pláž, jestli najdeme kšiltovku, ale jak jsem čekala, smůla, naštěstí máme ještě Standův oblíbený klobouček, tak hlavy pokryjeme. Vyrážíme na dlouhý den, opět máme 20 minut zpoždění oproti mému plánu. A až zase budu mít na něco odhady, dejte mi pohlavek a řekněte mi, ať si to aproximuju koeficintem 1,5.
První zastávkou je Roque de Taborno, mapy.cz ukazovaly, že je cesta na 35 min, no jo, jenže mapy.cz nepočítají s tím, že v serpentinách se jezdí 30. Waze už má odhad přesnější, cesta je na hodinu. Po cestě si užíváme znovu krásy Anagy a máváme na známá místa, většinu cesty už jsme jeli. Dojedeme na místo a stěží zaparkujeme. Výhled je božský už na začátku.
Naproti našemu autu přistaví auto druhé, utrousím poznámku, že se mi nezdá jako dobrý nápad parkovat tak blízko našemu autu, měla jsem (a pořád mám) strach o půjčené auto, abychom ho nikde neškrábli (anebo ho nikdo neškrábnul nám). Trošku jsem se zastyděla, když se ukázalo, že to jsou Češi :D
S touto českou dvojicí jsme i na stejno vyrazili vpřed. Měla jsem v plánu nejít úplně tam a zpátky, jedna z cest ale byla označená, že je pouze pro sousedy, a nějací pánové, co tam cosi vysekávali, na nás volali, že tamtudy jít nemáme. Tak jsme se museli vrátit.
S dvojicí se dáváme do řeči, jsou moc sympatičtí. Na rozdíl od nás spí na divoko a jsou tu jen na týden. Kluci jsou u vytržení z paní, která se snaží zapamatovat jejich jména.
Nejvíce se ale sbližujeme na vyhlídce Mirador Barranco la Fajana. Kluky nechávám na rozcestí, tady na cestu s nimi nemám koule. Na vyhlídce zjišťujeme, že sdílíme lásku ke geocachingu a společnými silami místní objevíme. Dvojici nabídnu fotku a na oplátku mám i jednu fotku já :) Po cestě zpět mě zdraví další Češi, smějeme se, že tenhle výšlap zřejmě mezi sebou sdílí jen čeští turisté.
Pokračujeme v chůzi a sbíráme po cestě další kešky.
K nelibosti hlavně Standíka se rozhodnu, že velký kámen celý obejdeme. Na konci je vyhlídka a já kluky lákám, že tam spočneme. A taky je po cestě jeskyně. Kuba na zádech volá, že vidí hovínko, já se divím kde, tak mi ho jde ukázat, a ono fakt!
Na vyhlídce Era de los Cardos je výhled naprosto famózní. Kdybychom zvládli vyrazit dřív, bylo by to lepší, abychom se tolik nepekli na poledním slunci, ale našli jsme i malinký stíneček, kam jsem kluky na sváču usadila. Paní nás ještě jednou krásně vyfotí a loučíme se, jdou napřed. Přichází skupina Poláků, mimochodem kromě Čechů, kterých jsme potkali celkem dost, polštinu slyšíme všude, kam přijdeme. Cestou zpátky ale potkáme ještě další českou výpravu, tentokrát rodinu s dvěma malými dětmi, až mi srdce zaplesalo, že nejsme jediní dobrodruzi s prďolama.
Po cestě zpátky si užíváme každého stínu, který se nabízí. U výhledu těsně před cílem najdeme kešku, kterou jsme po cestě tam nenašli, a kluci navíc najdou i kočičku. Nadšení jsou mladší dva a porovnávají, jak je jiná než naše Miuška, Standík už chce být pryč :)
U auta dvojici potkáváme znovu, dostáváme od nich sladkou tečku a tentokrát už si potykáme, vyměníme kontakty a sdílíme tipy na výlety. Bylo to moc fajn setkání! (A já si představuju, že přesně takhle budeme vypadat, až nám děti odrostou, jako jim.)
Po výletě jsem chtěla "za odměnu" na pláž, abychom si odpočali a zrelaxovali. Opět se ukázal nepoměr mezi mapami (30 min) a Wazem (1 h), kdy měl pravdu bohužel Waze. O pláži Benijo jsem ale slyšela superlativy z více stran, na sever už nepojedeme, a tak jsem říkala, že to prostě dáme.
Když se serpentinami vymotáme až k místu, jsem trochu zklamaná. Myslela jsem, že velký kámen bude dominantou pláže, ale on je až dál, navíc pláž je umístěná tak, že se k ní musí dojít po mnoha schodech, na což moji kluci nemají úplně náladu. A jako bonus tam ani nebylo kde si lehnout, protože suchá část byla až na kamenech a hned za kameny skála. Rodinám bych ji tedy nedoporučovala. Minuli jsme jinou pláž, u které se dalo rovnou zaparkovat, tak jsme se s klukama dohodli, že se najíme a vrátíme se tam, tam totiž zas nebyla žádná restaurace.
Tip na Benijo se totiž pojil i s tím, ať si tam zajdeme na jídlo. My jsme za těch čtrnáct dnů místní kuchyni ještě neokusili (když nepočítám ten nevydařený oběd v El Médano), a tak jsme zapluli do restaurace s výhledem přímo na pláž Benijo.
Vzhledem k vybíravosti našich dětí jsem ryby a mořské plody raději vynechala. Kluci si přáli salát, sýr a já přibrala ještě papas arrugadas s mými oblíbenými mojo. Jídlo bylo naprosto vynikající a já byla ráda, že jsem toho neobjednala víc, protože kluci samozřejmě nedojedli a já dojídala a poprvé tady se tak opravdu nafutrovala.
Pokračovali jsme na pláž a já si říkala, že to byl nakonec dobrý výběr. Moře v odlivu nabízelo velký prostor na tvoření, takže kluci stavěli, vzala jsem jim kyblíček od jogurtu, dělali hráze, užívali si vlny... Bylo to moc fajn. Jen ta časová souslednost se úplně nepovedla, měla jsem v plánu se na pláži válet celé odpoledne, a my dorazili v pět a v šest zašlo slunce za hory, takže byl stín a my se pomalu oblékali.
Kluci ale měli zábavu i potom, protože tam jedna skupina dělala zřejmě tai-chi, a Kuba se snažil se přidat :) Já zkoušela své head-stands, a Kuba s Vojtou pak ještě dělali opičky na dvě malé, zřejmě německé, holčičky.
Celkově mě kluci překvapili, že i cestu autem domů, která trvala přes hodinu, zvládli úplně v klidu, venku dneska byli až na drobné zakolísání na výletě, zlatí. Domů jsme dnes dorazili až po osmé, unavení, ale spokojení.