Na začátek tu máme celkem nehezké skóre:
- Počet odřených kolen: +1
- Počet ztracených věcí: 2
- Počet rozbitých věcí: 2
Strašně mě naštvalo, když jsem až včera večer zjistila, že celou dobu je nad námi krásná velká terasa, kde je dokonce i trochu stínu. Tak jsme ji dneska dopoledne využili, kluci si kreslili a já pracovala.
Dnes jsem chtěla klukům vyhovět, když máme poslední den na tomto ubytování, tak jsem se ptala, co by dneska chtěli podniknout. Chtěli na pláž a Standík chtěl do muzea, tak jsem hledala, co je v okolí. Bohužel tady toho moc na výběr není. Vybrala jsem muzeum historie v Granadille s tím, že pak se vrátíme na pláž, která se nám nejvíce líbila, pláž Peladu.
Když jsem sbírala do baťůžku naše ručníky a plavky, zjistila jsem, že nám chybí Kubovo UV tričko a plavky. Přemýšlela jsem, kde by mohly být, a doufala jsem, že by mohly být v autě, ale nedávalo to smysl. Pak jsem si vzpomněla, že právě na této pláži se Kuba převlékal jako první a je možné, že jsme to tam někde pak nechali :( Tak se špetkou naděje doufám, že tam třeba budou naše kousky ležet.
Zaparkujeme v Granadille naproti obchodu a k muzeu jdeme kousek pěšky. Jako obvykle je ulice přizpůsobená autům, nikoliv chodcům, a jednu chvíli jdeme po opravdu miniaturním chodníčku, kde musíme jít za sebou.
Při příchodu do muzea ve mně zatrne. Není to žádné muzeum, ale maličký dům, ve kterém je v pár místnostech exhibice o zdejší kultuře, ale celá ve španělštině. Navíc jsem čekala, že tam bude víc o životech Guančů a ačkoli tam bylo pár nástrojů a zabalené mrtvoly, nebylo to žádné wow. Celé muzeum projdeme během asi 10 min.
Odcházíme na blízké hřiště. Po cestě kluci vidí cvičící přístroje, a tak si sedám na blízkou lavičku, vytahuju svačinoběd a kluci mezitím blbnou. Vedle nás je obrovská lezecká stěna, tak zapláču, že nemáme vybavení, zalozila bych si hned.
Když dojíme, přesouváme se na hřiště. Děti jsou nadšené, já si vytáhnu čtečku, začnu číst... A přiběhne Vojta se svým vyděšeným výrazem, poskakuje a křičí, že se mu chce kakat. Druzí dva nadávají, že chtějí na hřišti zůstat. Achjo. V blízkosti není vůbec nic. Chtěla jsem se vrátit zpátky do muzea, ale bylo už 13:40 a muzeum zavírá ve 13:30. Volíme tedy druhý směr, zpátky, je tam kavárna, tak zkusíme záchod tam.
Po cestě poznáváme tenerifské město, je velice podobné tomu, kde jsme ubytování - hodně domů oprýskaných, mezi domy kamenitá zarostlá plocha, často odpadky. Zapomeňte na trávníky, kytičky, keře... Nic moc hezkého na pohled.
V kavárně se mu záchod nelíbil (ano, chápu, chybělo mu prkýnko). Tak hledám, kam bychom mohli jít jinam. Kousek od nás je benzínka. Oh, wait...
Ne, to BYLA benzínka. Pokračujeme v chůzi dál, najdeme další kavárnu. Takovou chlapskou, sice, ale záchod tam mají. Jenže prkýnko je vepředu vykrojené... Takže problém. Naštvaná odcházím s klukama zpět, stavíme se rychle do obchodu a mažeme domů.
Zatímco Vojta kakal, Standa pokračoval ve svém kreslícím projektu, a tak nějak se stalo, že najednou Standa s Vojtou nechtěli jít nikam. Kvůli jednomu kakání jsme se zdrželi na víc jak 45 minut, kdy už jsem na konci musela zavelet, že ale prostě jdeme a hotovo.
Nejprve na pláži svačili a chtěli rychle domů. Dnes bylo totiž zataženo, po včerejším jasném dni zase přišla calima, a tak bylo celkem větrno a lehce chladno. Tak jsem sbalila věci, že teda půjdem, že aspoň budu pokračovat v práci, a oni si začali hrát. Nejprve seděli na kamenech, drželi další kameny a hráli si na auta, závodili, takže kameny přesouvali... A měli jsme další krvavou kolenovou nehodu, tentokrát i s náplastí.
Viděla jsem na pláži slečnu, která tam byla i před třemi dny, šla jsem se jí zeptat na naše chybějící koupací vybavení. Bohužel mi potvrdila, že ho viděla, ale že ho zřejmě někdo odnesl. Tak do naší mise musím započítat ještě návštěvu Decathlonu, náhradní plavky pro Kubu sice mám, ale na UV trička nedám dopustit.
Když jsem viděla, že se dobře baví, šla jsem si zacvičit. Najednou slyším ticho, tak se ohlédnu a oni běželi zas na pískový kopec. Ale tak roztomile, že mě to úplně dojalo. Jaká jsou parta. Najednou jsem si znovu připomněla, jaký má naše cesta smysl. To pouto, které mezi s sebou mají, nikdo nesmaže.
Před tím, než jsem se rozběhla s foťákem rychle zdokumentovat, jak spolu za ruce mířili ke kopci, trénovala jsem na konci své jógy "head stand". Už nějakou dobu na to trénuju, vždycky jsem to zkoušela o zeď, ale říkala jsem si, že spadnout do písku nebude taková tragédie. Přišel ke mně kluk, který si na pláži se sluchátky tancoval s nějakými tyčemi, jestli mi může poradit, že si mám dát lokty blíže k sobě, že mi to půjde lépe. Poslechla jsem jeho radu a voilá! Poprvé se mi podařilo stát, bez opory, více než 10 s! Byla jsem štěstím bez sebe a opakovala si to několikrát. Jen jsem tedy bohužel neměla vhodné cvičící oblečení :) Tak aspoň jeden highlight dne.
Závěrečná hra spočívala prý v tom, že kluci jeli na dovolenou na 100 dní... Ale roztomile vykukovali z křoví a chodili spát do pískových hotelů. Nemohla jsem je odtamtud dostat, nechtěli pryč. Nakonec jsme odcházeli až v sedm večer, jako úplně poslední z celé pláže, když už mi byla zima.
Celkově jsem dneska ale měla vyloženě "štěstí"... Kubovo oblečení jsme nenašli, pak jsem urvala plastový kousek, který držel roletu a večer se mi povedlo rozbít mističku. Už jsem se pak bála na cokoliv šáhnout. Jako bonus ještě když jsme přišli večer na ubytování, byla na dveřích cedule, že záchod na našem patře je zakázáno používat.
Dáváme si poslední večeři tady a už se fakt těším, až dojedeme na další místo, kde bude nejenom kuchyň, ale taky pračka! A, pánbů mi to snad odpustí, když řeknu, že výjimečně díky za polotovary. Tenhle týden zero waste nejsme ani z rychlíku, ale přežili jsme.