Když jsem hledala, kam se po Tenerife vydat, ze všech stran na mě vyskakovalo, že Paisaje Lunar, alias měsíční krajina, je must seen. Je to trošku náročnější hike, ale údajně to stojí za to. Protože je naše ubytování v dostupné vzdálenosti, končíme odpočinkovou zónu, přibereme teplejší oblečení a jedeme tam.
Nejprve tedy navštěvujeme obchod. Ať přijedeme do Lidlu kdykoli, vždycky tam je úplně plné parkoviště, takže parkujeme tak, že čekáme, až někdo vyjede a zajedeme na jeho místo, a tedy i úplně plný obchod, kdy čekáme ve frontě na pokladnu několik dlouhých minut. Kromě svačiny na cestu jsem si koupila i svůj vytoužený tvaroh. Svačinoobědváme za autem na parkovišti a v životě mi tvaroh takhle dobře nechutnal.
Cesta na El Pinar je dobrodružná. Po sjezdu z dálnice projedeme Grenadillou a pak téměř okamžitě nastupuje cesta široká tak akorát pro jedno vozidlo stoupající vzhůru. Samozřejmě že v tom největším kopci potkáme protijedoucí vozidlo, očividně ne místní, protože při vyhýbání se jsou si úplně stejně nejistí jako já. Protože je v daném úseku fakt málo místa a já se snažím sjet co nejvíc ke kraji, nakonec zastavím, což se ukáže jako obrovská chyba, protože rozjet se do prudkého kopce není úplně jednoduché. Přibližuju se ke kraji tedy couváním a pak stojím a čekám, až protijedoucí vozidlo zvládne úhybné manévry. Nemůžu najít, kde se sklápí zrcátko, takže když auto projíždí, přidržuju ho rukou a mírně ho nakláním manuálně, vyhýbáme se na centimetry. Rozjíždím se za silného funění motoru a mírného smradu pneumatik... Znovu si říkám, ještě že tady nemáme vlastní auto.
Při výstupu na vrchol volíme cestu Los Escurriales. Když vidím rozcestník, směju se, že Las Vegas bychom asi taky neměli vynechat.
Po cestě míjíme pár krásně rozkvetlých stromů, říkám si, jestli to je mandloň anebo ne.
Nadšení dětí na výlět bylo na počátku velké!
Po cestě jsem se nejprve snažila hledat kešky, na okruhu jich bylo několik, ale nebyl signál a bez nápovědy (a taky s remcajícími hochy, kdy jsme první prostě přešli, protože jsem to nehlídala), se mi vůbec nedařilo. Povedla se až keš třetí v pořadí, nad kterou jsem zavýskala a pro samý úspěch ostatní už jsme pak znovu nehledali :D
Nebyl by to Kuba, kdyby se hned nevecpal do záběru, když něco fotím :)
Půda pod nohama se často měnila. Začali jsme na kamenech, u měsíční krajiny byly bílé sypké kamínky, které se proměňovaly občas v úplný písek, pak se barvy pod nohama měnily z černé na červenou, až zase zpátky do okrové a oranžové.
Bohužel nálada dětí se za celou cestu příliš nezměnila. Stoupali jsme vzhůru za zvuků mručení, že bolí nohy, že je to nuda, že už chcou být tam... Nálada se nezlepšila, ani když jsme došli k první vyhlídce. Standovi z housky spadla šunka se sýrem, vybrali jsme špatnou okurku, která vypadala jako že prošla mrazem, Vojta brečel, že si vybral špatné pečivo (protože samozřejmě to bílé, co si vybrali kluci, je lepší), nahoře foukalo, a tak kluci nadávali, že je jim zima. (To jen aby si někdo nemyslel, jaká tu vládne pohoda.) Pózování na fotku tak proběhlo pro změnu za výrazné nespolupráce.
Kubu jsem asi kilometr nesla, a to byla teda brutální zátěž, když k tomu nesu ještě svačinu, foťák a 2,5 l vody.
Když jsme přišli blíže, byl to úplně jiný zážitek než dívat se z dálky. Homole byly ale umístěné dost z kopce a kolem bylo spousta malých klouzajících kulatých kamínků, takže moje představa, že si to tam kluci užijou v měsíční krajině (jakože budou chodit mezi vrcholky), byla úplně zcestná, a když jsme byli už pár desítek metrů pod tímto útvarem, dokonce se mě ptali, kdy už na tom měsíci budem, protože nějak nezaregistrovali, že to už je ono :)
Ale sestup z klouzavého povrchu zvolili velice moudrý.
Cesta zpátky byla snad ještě náročnější než cesta tam. Jelikož jsme nahoře příliš dlouho neodpočívali, bolavé nožičky trápily i cestou dolů a krize přišla i na Standu, který sice na rozdíl od svých bratrů trpí tiše, ale tentokrát trpěl opravdu viditelně. Kubu jsem musela nahodit znovu na záda a po nějaké době jsme si museli udělat další svačinovou přestávku. V tu dobu bylo pět hodin odpoledne, my měli před sebou ještě 4 km a já si říkala, že tentokrát jsem ten výlet opravdu přecenila, měla jsem sama dost.
Po cestě bylo obrovské množství borovic, a na zpáteční cestě i velké množství velikých šišek, se kterými si kluci s radostí kopali a házeli, a taky chtěli vyfotit.
Výhled na Morra del Rio (2529) - řekla bych.
Výhled na Montaňu Roju.
Poslední metry už jsem poponášela na střídačku i Vojtu, který byl na kamenech velice nešťastný, s Kubou. Když jsme dorazili k autu, cítila jsem obrovskou úlevu, že jsme to dali. A moje bolavá levá ruka bolí zase o trochu víc... Kdyby měl někdo nějaký tip jak na namožený sval na ruce, sem s ním!
A kudy že jsme to šli? Mapy se tváří, že je to necelých 11 km, hodinky ale hlásily 13 km. Kde je pravda?