Já jsem dopoledne pokročila se svými head-stand a přesunula jsem se k elbow-stand :)
Když jsme dorazili na místo, zaparkovali jsme před zříceninou hradu svatého Ondřeje.
Kousek od cesty bylo hřiště, tak jsme na chvilku zaparkovali tam, ale ve stínu byla docela zima, po profoukaných dnech jsme nebyli tak nahřátí. Fascinovalo mě, jak jsou tady další obrovské kanály na celkem širokou řeku, ale koryto je prázdné. Koneckonců, San Andrés je kousek od Santa Cruz.
Po cestě jsem zahlédla cukrárnu se zmrzlinami, kluci zbystřili, když jsme šli okolo, a já si řekla, že dnes by konečně mohl být ten den. Když jsem viděla, jak krásné zmrzliny tam mají, dovolila jsem nám každému hned dva kopečky, ostatně je to naše první zmrzlina na celý měsíc, kluci měli jen jednou nanuk, takže si to, myslím, zasloužíme :) Byla vynikající a vřele doporučuju, název je Bambola (jak příznačná podobnost s naším příjmením!). Já měla na vrchu gofio s fíky (higos), to bylo dost zajímavé, kluci si dali ale mou oblíbenou pistácii a ta byla totálně luxusní (já zvolila alternativu, ať ochutnám něco jiného, a to bílou čokoládu s pistáciemi a to bylo taky dobré! Všechny byly vynikající :)).
Na pláž jsme šli krásně duhovou lávkou přes vyschlé koryto řeky, kam jen oceán mírně šplouchal trochu svých vlnek. Byl tady zajímavý kontrast mezi tmavým pískem v korytu a světlým, který na nás čekal za lávkou.
První žluto-písčitá pláž tady! Oproti tomu, co máme v Puertitu, je tohle brutální nádhera, v tom se chodí úplně jinak než po těch masírovacích kamínkách. Byla jsem úplně unešená a vděčná, že nám tenhle výlet na poslední den vyšel (a že nám na poslední den tak parádně vyšlo počasí).
Mezi námi se kromě holubů taky vznešeně procházeli racci. Vojta je pak samozřejmě honil, ale kochali jsme se i nějakou tu chvilku.
Vojtíšek se chtěl ujmout fotoaparátu.
Jinak když jedete k vodě a nemáte s sebou žádné dětské propriety, jezte jogurty. Já za měsíc nasbírala čtyři kelímky a to už je panečku nástrojů ke stavění!
Kluci ale než by dělali bábovičky, raději vyráběli koule.
A andělíčky v písku, když není ten sníh :)
Když začalo více foukat a sluníčko se stále víc a víc schovávalo za mraky, rozhodli jsme se, že to zabalíme. Chtěli jsme ale najít místo, kde je live camera, a našli jsme! Jen jsem nechytla nikoho on-line u počítače, a tak jsem si nás vyfotila jen na mobilu :)
Po cestě zpátky nás zaujal místní hřbitov. Celé mi to přišlo takové... Divné. Smutné. Nepatřičné. Hroby z let 40. a 50.
Největším bizárem pro mě ale byl hrob, který vypadal jako dětská postýlka (uprostřed, modrý). Je možné, že byl pro dítě, ale provedení této památky mi přišla jako pěst na oko.
Večer zpracovávám všechny zbytky a chystám nás na zítřejší odjezd. Je z toho solidní práce v kuchyni.
