Po obědě jdeme naši už známou trasu na hřiště. Já jsem tentokrát vybavená a ve stínu si užívám svou chvilku pohody.
Po hodině začne Standík skuhrat, že chce domů, a postupně se projeví i další nesouhlasné hlasy. Jenže co jsme tady seděli, začalo místy prokukovat sluníčko a teď už konečně bez přestávky svítí a mi se nechce. Chce se mi jen slunit se, čučet na oceán a na nic nemyslet.
Naštěstí platí, že nuda je nejlepší vynálezce. Kluci začnou házet listy do vody a pozorují, kdy je odnese vlna. Dělají závody, pojmenovávají lístečky... A zvládnou takhle blbnout další hodinu a půl. No na co hřiště?
Pak už začínám potřebovat jít na záchod. Chlapci mi radí, ať se vyčůrám do oceánu jako oni, ale vysvětluju jim, že to nebude úplně nejlepší nápad (dneska to na koupání fakt není a ve městě si čupat nad oceán... jako byly i horší místa na čůrání, to ne že ne...). Před odchodem si ještě zkouší roli plavčíků.
Chtěla jsem si ještě užít sluníčka, tak nechávám kluky na pokoji a mažu si namasírovat nožky na pobřeží. Voda je překvapivě příjemně teplá, a tak si chodím, mám úplně vyčištěnou hlavu, sluneční paprsky mi hřejí záda, když mě vítr ztěžuje cestu, a pak hladí tvář, když mám vítr v zádech cestou zpátky. Odpočinek dnes level milion!
A v dnešním lazy dni aspoň jeden fun fact. Víte, co s sebou nosí místní pejskaři kromě pytlíčku na hovínka? Také láhev s vodou se saponátem. A víte, k čemu to mají? Každé čůrání pejska řádně omyjí, aby to nesmrdělo (nutno dodat, že třeba parkovat u keře na parkovišti je fakt něco, jak tady neprší, déšť ten pach opravdu nesmyje, to se vám zvedá kufr, a ne ten od auta). Dokonce jsou tady na některých palmách nápisy, že tam pejsci čůrat nesmí. No nechtěla bych být pejskem na Tenerife, a už vůbec ne jeho páníčkem.