Dnes jsem měla původně v plánu další hike do lesů, ale když jsem viděla to počasí, nechtěla jsem riskovat vzhledem ke včerejším mrakovým událostem, a tak jsem zabrouzdala na internet a hledala jsem Standíkovi muzeum.
Našla jsem v Santa Cruz muzeum nejen archeologické, ale i přírodovědné, takže zvířátka a mrtvoly, to bude to pravé pro nás.
Než se vykebulíme z ubytování, trvá to zas dlouho, kluci jsou zabraní do tvoření. Pak je uhrane pohled na rozbouřené moře, které se vlní ještě víc než včera. Vlny mají kolem dvou metrů a bazén je naprosto přelitý, voda stříká až na chodníky.
Cestou do Santa Cruz se naprosto promění počasí, mraky necháváme za sebou a přijíždíme do teplého města s modrou oblohou. Teploměr v autě ukazuje 25 stupňů, přijde mi to neskutečné.
Zaparkovali jsme u parku Palmetum, který vypadal naprosto úžasně, ale platil se tam vstup, tak jsem si říkala, že než bychom to prošli, muzeum už zavřou, že se nám to nevyplatí, a tak si ho případně projdeme, až se vrátíme.
 |
| Music hall |
 |
| V Santa Cruz dokonce jezdí tranvía |
Míjíme lákadlo na Dvořákovu Rusalku, což mě zahřeje u srdci, že naše česká stopa je i tady, přes 4 000 km od domova.
K muzeu dorazíme o půl čtvrté (jo jo, tak pozdě jsme vyrazili), tak navrhuju sníst svačinu, protože od čtyř je muzeum zdarma (muzeum je zdarma hodinu před zavíračkou). Usedáme na schody před muzeem, schody k mostu přes řeku, která tam není. Další vyschlé koryto.
Muzeum je opravdu krásně udělané. Hned u vstupu jsou videa o tom, jak vzniká sopečná činnost a eroze skal díky vodě a také o místní fauně a floře. Kluci nemohli odtrhnout oči. Další expozice ukazovaly zajímavosti ze všech Kanárských ostrovů, viděli jsme, co na ostrově roste, expozici ptáků, plazů, mořských živočichů ("Vojto, je korál živočich nebo rostlina?" machruje Standa), a samozřejmě taky historické artefakty od "starobylých", jak říká Vojta, včetně balzamovaných mrtvol.
Byla jsem ráda, že jsme ušetřili nějakou tu korunu, ale v muzeu bychom myslím zvládli strávit i více času. Na druhou stranu jsme prošli za tu hodinku všechno. Kromě fascinujících balzamovaných mrtvol (to mě vždycky dostává) mi v hlavě ukotvili také obrovští motýli, kteří byli vystaveni spolu s dalším hmyzem v takových těch šuplíčcích, to se klukům taky moc líbilo.
Tohle se místnímu blízkému pánu hlídači tuze nelíbilo, dostali jsme vynadáno.
Když jsme šli zpátky, díky kamarádce jsem se rozhodla omrknout ještě zblízka místní koncertní halu, která má nepřehlédnutelnou architekturu. Jsem moc ráda, že jsme šli dovnitř, je tam průřez celou halou, kavárna a vtipná ozvěna. Ušetřené peníze za muzeum jsme proměnili v zákusky a bezkofeinové kafe a kochali se výhledy.
Hned za halou je výhled nejen na oceán, ale taky na Gran Canaria, tak máváme.
 |
| V pozadí jsou vidět západní kopce na Gran Canaria |
Když se vydáváme zpátky, abychom se ještě mohli přesunout na pláž La Teresitas, na kterou jsem slyšela samou chválu, kluci spatří hřiště. Já kromě toho slyším češtinu a říkám si, že ta holčička s tím pánem je mi nějak povědomá...
Když v tom spatříme nahoře jedoucí auta, která vezou takové ty ozdobené kočáry pro průvod. Všichni vyběhneme nahoru a kocháme se, jen tam ještě nejsou nainstalované nazdobené slečny :)
S pánem na sebe koukáme, až se oslovíme, a zjistíme, že se známe z jedné dávné společné dovolené, kde on se na pár dní mihnul, po čase přijde i jeho žena, se kterou jsme času strávili víc. Tak si povídáme, kluci mezitím dolují semínka z takových těch dlouhých plodů, které hezky chrastí, a všude kolem rejdí lidé v maskách.
Kočáry nás nalákaly, že když už jsme tady (a sluníčko už stejně zašlo, je pozdě na to jet na pláž), mrkneme na průvod, rozloučíme se a vmísíme se do davu, který putuje kolonádou zase zpátky tam, kde jsme původně šli. Místní pouť už není vypnutá jako odpoledne, ale křičí o sto šest na všechny strany nejen hudba, ale i pištící lidi. Všude jsou stánky a všude jsou davy. Čekala jsem sice ještě o trošku větší nátřesk, dá se to zvládnout, i tak si ale říkám, že v horách je mi lépe.
Blíží se sedmá hodina, kdy jsem myslela, že by mělo něco vypuknout, ale mám takové neblahé tušení, že to tak nebude. Zkouším se ptát místních slečen, ale ty angličtinu rozhodně neovládají a nedomluvíme se. Tak hledám na internetu. Velký průvod bude zřejmě až od 21. Když stojíme, je mi celkem chladno, přece jen mám tílko a sukni, tak to balíme. Vojta balí jednu pirátku, která mu nabízí ruku a nakonec jde se mnou i ní na ruku až na parkoviště, kde se loučíme. Byla to Italka, která už 5 let žije a pracuje tady, sympaťačka. Čeká mě cesta serpentinami dolů ve tmě, to je výzva, ale nakonec jsem nás zase nezabila a v pořádku jsme dojeli..
